Planeta opic (povídka)

Tam v šerém dávnověku dala se ve starých kronikách vystopovat první zmínka o opicích, které se zčistajasna objevily v osídlených oblastech. Lidé byli vesměs potěšeni neobvyklým úkazem, a protože opice byly v té době poměrně vzácné, staly se atrakcí, lidé je hýčkali, fotili se s nimi při náhodném setkání v přírodě a přinášeli jim zbytky jídla. Ukázalo se, že podnebí je pro opice příznivé, chyběli zde přirození predátoři, kteří by regulovali jejich populaci a lidé, jediná potenciální hrozba, se pořád jen usmívali.

Za několik let se opice objevily na předměstích. Nebyly tak odkázané na náhodná střetnutí s turisty kdesi v horách a lesích, naopak, mohly využívat každodenního styku s civilizací. Bylo zde více potravy i možností úkrytu před nepříznivým počasím. Projevily nadprůměrnou přizpůsobivost, osídlily kdejaký kanál, teplovodní i výtahovou šachtu, opuštěné domy, kterých je na periferiích hojnost, se hemžily tmavosrstými postavami a jejich rudé zadky svítily do dálky z vytlučených oken. I nadále jim místní lidé poměrně ochotně poskytovali obživu, byli rádi, že vybydlené bloky nezejí strašidelnou prázdnotou. Opice se k lidem chovaly spíše nevšímavě, nedojedené konzervy a skrojky chleba přijímaly s jakousi zvířecí samozřejmostí. Tehdy se také začaly objevovat první případy krádeží kartonů s mlékem a plat s vajíčky, nikdo však těmto zprávám nevěnoval větší pozornost.

Uplynulo několik dalších let a opice se postupně usadily v obytných čtvrtích. Celé dny zde trávily pohupujíce se ve větvích stromů a zvědavě, s určitým posměšným výrazem, pozorovaly měšťany, kteří se po návratu ze zaměstnání věnovali zahrádce či údržbě domu. Je třeba zmínit, že mnoho z nich pohlíželo na chlupaté obecenstvo na stromech s určitou nelibostí, zvláště když často postrádali zahradní či jiné nářadí, uschované do té doby v nezamčených kůlnách. Obchody s železářským zbožím zaznamenaly drastický nárůst prodeje visacích zámků a řetězů. Ve vzduchu bylo cítit jakési napětí.

Opice se natolik přizpůsobily světu lidí, že začínají napodobovat jejich řeč. Dokážou vyjádřit jednoduché myšlenky, říci si o jablko, říci si o chleba, říci si maso, říci si o mléko, říci si o mrkev, říci si o víno, říci si o sušenky, říci si o naštípané dřevo, říci si o zápalky, říci si o cigarety, říci si o benzín, říci si o magnetofon, říci si o jízdní kolo… Tak bylo možno jim v lidských termínech objasnit některé základní pojmy soužití, např. soukromý majetek, svoboda, ohleduplnost, respekt, spolupráce…, na což opice reagovaly radostným pokřikem.

Dále byly obeznámeny s peněžním systémem, bylo jim pomocí obrázků a her vysvětleno, že za věci je nutno platit, jinak se jedná o krádež, na což opice reagovaly radostným pokřikem. Byla též rozebrána otázka alespoň základního lidského vzdělání, opice dostaly instrukce, k čemu je vzdělání prospěšné, jaké z toho plynou výhody a co je nutné pro to učinit, na což opice reagovaly radostným pokřikem.

Odborníci tuto skutečnost kvitují a organizují konventy, na kterých je diskutována možnost splynutí opic s běžnou lidskou společností. Návrhy se však setkávají s prudkým odporem, podpořeným argumenty o nepřirozenosti takového soužití a geneticky dané odlišnosti. Zdá se, že projekt s názvem „Člověk opici vstříc“ upadne v zapomnění. Chyběl zde nějaký mocný impuls, který by pohnul negativně naladěnou veřejností. Tento impuls však jednoho dne přišel!

Bylo to onoho dne, kdy se ve studni na pozemku jednoho občana utopilo opičí mládě, samička. Bez ohledu na to, že se jednalo o soukromé vlastnictví a opice zde neměly co dělat, ujala se celé tragédie světová média a předložila veřejnosti případ jako žalobu na brutální bezohlednost vůči opicím. Vskutku, byl to otřesný pohled, když nebohou opičku vytahovali z hluboké studny, voda jí crčela ze zplihlé srsti, údy bezvládně visely a ty oči, doširoka otevřené oči, naplněné i po smrti hrůzou… Fotografie oběti, neboť tak byla utopená opička představena, oblétly všechny světadíly a byly doprovázeny obrovskými titulky: “Matka ztratila jedinou dceru”, “Proč musela zemřít?”, “Jak dlouho budou ještě umírat ti nejmenší a nejbezbrannější?”

Dále byly do každého zpravodajství zařazeny záběry truchlící matky, která u studny naříkala a vydávala jakési přerývavé troubení. Otec se bil v chlupatou hruď a též v hlavu. Poté se oba vzdálili, obklopeni navzdory tvrzení novin o jediné dceři houfem dětí obého pohlaví. Po celém světě se zdvihla vlna nebývalého soucitu, doprovázeného pláčem. Během jediného dne zmizely z obchodů svíčky, během druhého dne byla většina náměstí pokryta voskem. Lidé na znamení solidarity pořádali sbírky pro ubohou rodinu, hudební skupina U3 okamžitě zahájila celosvětové turné, nazvané prostě “Láska má jméno opice”. Vláda také zveřejnila úmysl odškodnit matku i otce nešťastné opičky nemalou částkou, která, jak řekl pan premiér, “nemůže vyjádřit hloubku naší soustrasti”. Poté se k převzetí odškodnění přihlásilo devět matek a třináct otců.

V tomto příznivém klimatu byl narychlo svolán konvent “Člověk opici vstříc 2“, který probíhal ve znamení bezvýhradné vstřícnosti k předloženým návrhům na sjednocení opic s lidmi. Do ústav všech vyspělých států byl bezodkladně včleněn dodatek, jehož cílem bylo přisoudit opicím veškerá práva, ústavou zmiňovaná. Jednání se kromě předních politiků účastnily i vybrané opice, o čemž byl předem uvědomen tisk a televize, takže veřejnost mohla s uspokojením konstatovat, že ti, o nichž se jedná, nejsou v celém procesu pasivní. Při hlasování bylo ovšem nutno na tlačítko „Pro“ umístit kousek banánu, aby se předešlo problémům s pochopením složitého, dvoutlačítkového systému. Výsledek kongresu byl jednoznačný, opice se staly zcela legitimní a plnoprávnou součástí světové populace, na což reagovaly s radostným pokřikem.

Začala nová éra Země. Politici a aktivisté shlíželi se širokým úsměvem (z billboardů) na opice, prorůstající všemi sférami lidské společnosti. V běžném životě dospěla situace do stavu, kdy bylo možno konstatovat, že není občana, který by neměl na půdě či ve sklepě alespoň jednu opičí rodinu. Součástí života se staly každodenní konflikty, týkající se otázky, čí je vlastně dům, čí jsou potraviny, čí je automobil.

Opice se při každé příležitosti odvolávaly na osudný sjezd a velmi obšírně, ovšem díky omezené slovní zásobě poněkud monotónně, zdůvodňovaly, proč mají právo nastěhovat se do ložnice a používat cizí ledničku dle potřeby své rodiny. Jejich nároky vzrůstaly a za určitý čas se dříve atraktivní části měst změnily v nehostinné prostory, plné opičího řevu a slupek od banánů. Ve většině metropolí docházelo k jevu, známému jako desurbanizace, jejž provází úpadek průmyslu i služeb, hromadný odchod obyvatelstva, chátrání městských center a zvýšení kriminality. Lidé byli postupně vytlačeni na okraje měst a opice prakticky ovládly strategické pozice ve společnosti.

Naprostá většina městských orgánů se při zasedání houpala na lustru či na záclonách, na rokovacím stole se válely zbytky zelí a ohryzaných brambor a zápis z jednání si nejsilnější jedinec odnášel domů na hraní dětem. Nejzávažnější rozhodnutí, které bylo učiněno, stanovilo, že lidé se musí opicím omluvit za nevýslovná příkoří z minulosti, nutno zdůraznit, že ona příkoří byla údajně natolik nevýslovná, že nebyla v podstatě nikdy nikým vyslovena, opice však na omluvě trvaly.

V té době se začaly formovat první skupinky lidí, nespokojených s vývojem ve společnosti. Dělo se tak navzdory ostrým odsuzujícím článkům v tisku, který pokládal za svou povinnost – a tuto povinnost měl skutečně přísně nařízenu – jednoznačně odsuzovat podobné nesnášenlivé frakce. Extrémní protiopičí aktivisté burcovali k razantnímu řešení, jehož podobu však nebyli schopni přesně zformulovat neboť byli vždy včas rozprášeni ozbrojenými složkami, na což opice reagovaly radostným pokřikem.

Do této zdánlivě bezvýchodné situace však zasáhla jako blesk zpráva o objevu nové, dosud neznámé planety, jejíž atmosféra a složení hmoty jsou téměř identické se Zemí. Vědci, kteří se shodou okolností skládali výhradně ze zástupců lidské části populace, vyjádřili optimistický názor, že na této planetě jsou bezpochyby podmínky příznivé životu. Další výzkumy přinesly šokující informace! Na planetě existují bohatá ložiska nerostů, rud a prvků, a co víc, byla zjištěna přítomnost velkých, zelených organismů! Zdálo se, že planeta je pokryta úrodnou půdou a vegetací.

Jakoby tato zvěst vnesla nové světlo do potemnělého ovzduší, které panovalo kolkolem, celé týmy odborníků začaly horečně pracovat na projektu, jehož cílem bylo dopravit na planetu dobrovolníky, kteří by se pokusili planetu osídlit. Původně se počítalo s deseti raketami pro celkem 250 dobrovolníků, avšak s ohledem na radostné a úspěšné soužití s opicemi se nakonec k letu do nové domoviny přihlásilo celkem 300 000 uchazečů. O pouhý měsíc později, poté, co projekt vešel v širší povědomí, se tento počet zvýšil na rovný milion. Většinou se jednalo o pracující část populace, na což opice reagovaly pobouřeným pokřikem.

Za nesouhlasné mediální kampaně probíhala stavba dalších a dalších raket. V docích na okrajích měst pracovaly dnem i nocí týmy specialistů, do areálů byl přísně zakázán vstup a staveniště byla obehnána třímetrovým plotem. Přesto se čím dál častěji ztrácel materiál. Bylo zřejmé, že na staveniště vstupují tajně osoby, které zde nemají pracovní zařazení. Z tohoto důvodu byla povolána komise, která po několikadenním šetření zjistila, že správa doků výrazně pochybila, ježto nezabezpečila areály natolik dostatečně, aby si neproškolené osoby, které sem vniknou, nezpůsobily zranění. Správě byla následně udělena vysoká pokuta a byly vypracovány směrnice bezpečnosti práce a nočního pohybu na pracovišti.

Paralelně s tím již také jednal Výbor pro opičí záležitosti a jiné opičárny, který prosadil účast poměrného počtu opic na misi. Rozhodnutí bylo propagačně výtečně zvládnuté, svět oblétly fotografie vybraných opic – kosmonautů, resolutně pozdržena byla zpráva o počtu opic, které byly schopny úspěšně zvládnout povinný kurz, ukončený písemným testem, neboť se jednalo o nelichotivé číslo, jímž podle matematiků nelze dělit. Tento neúspěch opic vysvětlily samy opice zaujatostí školitelů, dále špatným osvětlením ve školicím středisku, příliš lesklým papírem se zkušebními otázkami, nevyhovující teplotou prostředí a další přibližně asi stovkou objektivních důvodů. Bylo tedy alespoň rozhodnuto, že druhá vlna exodu musí povinně obsahovat nejméně třetinu opic, které ovšem podstoupí kurz, označený jako "speciální", obsahující toliko návod, jak si zapnout bezpečnostní pás před startem.

Příprava na expedici trvala dlouhých pět let, přičemž se během této doby počet žadatelů o účast zvýšil na rovné tři miliony. Současně s tím se však také zvýšil počet pracovníků na stavbě raket, takže bylo možno dosáhnout potřebných kapacit v termínu.

Protože doba letu byla vypočítána na 15 let, dostali cestovatelé dvě možnosti. Buď si sebou na cestu vezmou velmi tlustou knihu, anebo se nechají hibernovat, to znamená, že celou cestu prospí, což má tu výhodu, že jim ona doba uteče mnohem rychleji, než pomocí četby a zároveň jejich organismus zůstane zachován v původním stavu, bez nejmenší změny.

Konečně přišel onen slavný den, kdy bylo spuštěno odpočítávání. Země se ježila stříbřitými trupy raket, cestující seděli ve svých kajutách, připoutáni na křeslech, nervózně si hryzli rty, mnozí měli slzy v očích, přeci jen, opice neopice, opouštěli domov. Potom udeřil čas nula nula a do vzduchu se v oblacích kouře a za ohlušujícího řevu vzneslo tisíce strojů s lidským nákladem. Za nimi v těsném závěsu odlétaly rakety nákladní, nesoucí na palubě vybavení k vybudování základní infrastruktury na nové planetě. Další lodě nesly semena rostlin i hluboce zmrazené exempláře fauny, zejména zvířenu konzumní, neboť v oné době již byly známy metody, jak například zmrazit takovou slípku, aby tato po rozmražení opět snášela vajíčka. To vše mělo přeměnit cílovou planetu v nový domov.

Přeskočme zmíněných patnáct let, neboť je všichni bez výjimky prospali a probuzeni byli teprve těsně před přistáním. A skutečně, poznatky o nové planetě nelhaly. Po dosednutí byly provedeny důkladné analýzy složení atmosféry a výsledky potvrdily již dříve známá data, tam venku je dýchatelno. Přeci jen však byl z každé rakety vypuštěn nejprve pouze jeden pasažér, vybraný náhodným losováním, řízeným počítačem. Kupodivu vždy byl vybrán jedinec, považovaný v dané raketě za nejméně důležitého. Zprvu byli tito testeři po vystavení vnějšímu prostředí přepadeni prudkým záchvatem kašle, což způsobilo na palubě paniku. Ukázalo se však, že jde pouze o reakci na přehnaně čistý vzduch, jemuž nebyl organismus zvyklý. Po několika desítkách minut se všechny životní funkce stabilizovaly a bylo zaznamenáno historicky první vymočení na nové planetě, plus vykonání několika dalších, historicky prvních potřeb.

Poté se již naplno otevřely výstupy z mohutných, kovových trupů a na povrch, porostlý zvláštní, zelenofialovou trávou, se vyhrnuly davy novodobých osadníků, obtížených osobními zavazadly. Jelikož bylo předem naplánováno, že rakety budou přistávat v uskupeních podle jazyků pasažérů, byla celá planeta brzy poseta shluky stejně hovořících občanů, kteří si navzájem sdělovali dojmy.

Z jedné rakety vystoupila spolu s ostatními mladá žena, vlekoucí kromě krosny také dva obrovské kufry. Pohrdavě se rozhlédla po šťastných spolucestujících, kterým v očích svítila naděje na nový život, poodešla trochu mimo zástup, sundala ze zad krosnu, položila ji na zem a vystoupila na ni, aby se ocitla výše, než činila průměrná výška jejích kolegů.

K ústům přiložila megafon, který se jí dosud houpal na opasku, a zjednala si pozornost výkřikem: „Hanba! Hanba! Hanba!“

Pochopitelně, po takovém negativním úvodu nastalo ihned ticho a všichni se nasměrovali k řečnici. Žena počkala, až i největším optimistům zmizí z obličeje poslední stopy úsměvu a pokračovala: „Zavrhli jste všechno, co činí člověka člověkem, pošlapali jste vznešený odkaz humanismu, zcela jste převrátili veškeré principy solidarity a vzájemnosti. Uvrhli jste do prachu a bláta všechno dobré, všechno vznešené a ušlechtilé, zneuctili jste pojem láska, pravda, jednota. Čím? Tím, že sami sebe pokládáte za hodné lepšího světa, zatímco jiným toto právo upíráte. Cožpak si nejsme všichni rovni? Nemají i opice právo sdílet tento nový domov? A co jste udělali? Zanechali jste je tam kdesi daleko, upřeli jste jim právo na svobodnou volbu, ponížili jste je. Znovu říkám, hanba!“

Náhle však žena přešla z rozhořčeného, odsuzujícího tónu v tón vítězoslavný: „Ale právo nemůžete pošlapat, nemůžete ho upřít těm, kterým náleží. Spravedlnost a rovnost musí zvítězit. Hleďte, vy malí, ubozí lidé!“

A žena udeřila do přezek obou kufrů, víka se okamžitě doširoka rozlétla a zevnitř vyběhly dvě opice, na první pohled sameček a samička. Pár se ihned, bok po boku, dal na útěk k nedalekému pásu jakéhosi lesa, tvořenému mohutnými stromy s podivně zakroucenými větvemi a hustým listovím, který sliboval bezpečné útočiště.

Ano, nebyl to zlý sen, ona žena skutečně po celou dobu letu měla u sebe ve své hibernační komoře tyto dva exempláře, které nyní s vitalitou sobě vlastní slibovaly brzké rozmnožení rodu opic.

Žena se s úsměvem dívala za mizejícím párem a kolem se ozýval nevěřícný a zlostný řev cestujících, na což opice reagovaly radostným pokřikem.

Žena se nyní obrátila čelem ke zdrcenému davu, rozpřáhla teatrálně ruce, takže připomínala světce, a pateticky zvolala, zřejmě s referencí na očekávanou opičí reprodukci: „Vítej, živote!“

Ukončíme celé vyprávění poznámkou, že po již zmíněném, historicky prvním močení na nové planetě, byla po tomto výkřiku následně zaznamenána také historicky první vražda. Bohužel všechny pachatele není možné jmenovat, neboť počet jmen se pohybuje v řádu stovek.

Ušlechtilá žena tak dala život za život, a byla pravděpodobně jediná na celé nové planetě, která byla do posledního okamžiku přesvědčena, že se jedná o výměnu zcela rovnocennou.

Autor: Jaroslav Kuthan | pondělí 23.3.2015 10:15 | karma článku: 14,34 | přečteno: 547x
  • Další články autora

Jaroslav Kuthan

Průšovo neštěstí

Ale jo, něco se stalo, to se pozná. Ukázal jsem na Vaněru véčko a k tomu jsem přidal povinné: "Dvě!" Jenže Průša, sedící naproti mně, řekl: "Já si dneska nedám."

14.10.2022 v 8:40 | Karma: 11,11 | Přečteno: 259x | Diskuse| Poezie a próza

Jaroslav Kuthan

Rodiče a děti, bití a nebití

Bít či nebít? A to je právě to, oč se mi hlava rozbíjí. Jak si věc vlastně stojí, když jde o vztah rodič - dítě a bití nebití? Třeba mi někdo rozsvítí.

25.4.2022 v 8:59 | Karma: 5,38 | Přečteno: 131x | Diskuse| Miniblogy

Jaroslav Kuthan

Ráje

A Vyšší moc odstřihla poslední dílek z metru, který odměřoval dobu od vyhnání Adama a Evy. "Každému jeho ráj," pravila a odložila nůžky do božského šuplíku.

16.4.2022 v 15:05 | Karma: 10,08 | Přečteno: 242x | Diskuse| Poezie a próza

Jaroslav Kuthan

Značkování

Průšova žena kmitala od rána v kuchyni, ale Průšovi se to tak jako tak nezdálo. Měl dojem, že si až moc často dává pauzy.

25.3.2022 v 14:06 | Karma: 14,06 | Přečteno: 307x | Diskuse| Poezie a próza

Jaroslav Kuthan

Jsem hrdý

Promiňte mi, že užívám tak vzletných slov, ale skutečně se mi srdce dme pýchou, když spatřuji veškeré projevy osobní statečnosti mých spoluobčanů.

22.3.2022 v 7:20 | Karma: 22,24 | Přečteno: 435x | Diskuse| Poezie a próza

Jaroslav Kuthan

Manželské drama

Nebyl jsem u toho schválně, ani jsem schválně neposlouchal, taky ty moje dojmy nebyly vůbec úmyslné. Jenže Průša odpovídal své ženě na její hlasitá obvinění a nešlo utéct.

15.3.2022 v 12:32 | Karma: 18,60 | Přečteno: 553x | Diskuse| Poezie a próza

Jaroslav Kuthan

Čtení apokryfů

A byl pláč a nářek, a bylo velké soužení po Zemi, kdy matky si rvaly vlasy a otcové zamlkle hleděli do dálky, oči jejich se leskly, tváře zbrázděné zármutkem.

25.1.2022 v 10:04 | Karma: 14,36 | Přečteno: 289x | Diskuse| Poezie a próza

Jaroslav Kuthan

Nekonečno orgasmů

A to nepřeháním, mé orgasmy se blíží nekonečnu a já sama jsem teď ležatá osmička. Ležím a shora na mě buší zadnicí Tim nebo Mike, teď nevím...

23.1.2022 v 8:06 | Karma: 23,20 | Přečteno: 950x | Diskuse| Poezie a próza

Jaroslav Kuthan

Lovím na Tinderu

Nedaří se to. Nemůžu přijít na to proč, ale nedaří se to. Už ani nevím, kolikátým rokem lovím na Tinderu, je to moje noční můra, je ve mně zaháčkovaný, nepustí mne. Kdybych věděla, kde dělám chybu, kdybych...

21.11.2021 v 19:31 | Karma: 22,83 | Přečteno: 628x | Diskuse| Poezie a próza

Jaroslav Kuthan

Svatý Vintíř a šumavské buchty

Že prý svatý Vintíř, patron Šumavy, patří minulosti, kamsi do dob sklářů a vorařů, houby! Jako před staletími, i teď dbá o šumavské kopce, aby se v nich neděly nepravosti. Jeho metody jsou mnohdy drsné, ale vedené dobrým oumyslem.

15.11.2021 v 12:47 | Karma: 10,27 | Přečteno: 213x | Diskuse| Poezie a próza

Jaroslav Kuthan

Varování pro řidiče

Nuceně zde zastoupím dopravní zpravodajství a podávám varování před doslova apokalypsou v Českých Budějovicích, konkrétně z ulice Branišovská, přímo u jihočeské univerzity.

9.11.2021 v 10:20 | Karma: 13,89 | Přečteno: 444x | Diskuse| Poezie a próza

Jaroslav Kuthan

Úlomek z Průšova života

A řeknu vám, že největší energii spotřebuju na to, abych Průšovi uvěřil, že to s tím svým velikášstvím myslí vážně.

2.11.2021 v 11:33 | Karma: 9,28 | Přečteno: 235x | Diskuse| Poezie a próza

Jaroslav Kuthan

Vždyť o mně nic nevíte!

Ani mne tak nepobouřila zpráva v našem místním občasníku, že Průša na autobusáku osahával osmdesátiletou ženu, bývalou prostitutku, která se tím podle plátku dnes už neživí, jako dodatek, že prý z přihlížejících nikdo nezasáhl.

26.10.2021 v 11:14 | Karma: 13,08 | Přečteno: 448x | Diskuse| Poezie a próza

Jaroslav Kuthan

Jeden hotel na Šumavě (povídka)

Nedaleko Horské Kvildy je malý hotel a před ním už čtvrt století kouří jeho vedoucí Václav Bednář. Správně řečeno, on tam nekouří to čtvrt století bez přestávky, prokládá to prací.

14.10.2021 v 13:56 | Karma: 15,08 | Přečteno: 374x | Diskuse| Poezie a próza

Jaroslav Kuthan

Zápisky věrného

Dne dvacátého prvního května mi manželka sdělila, že tentokrát pojedu na chatu sám, protože tento víkend mají velký pracovní trénink, podařilo se sehnat tři špičkové lektory, kterým něco odpadlo a tak se to musí využít.

5.10.2021 v 12:53 | Karma: 14,99 | Přečteno: 339x | Diskuse| Poezie a próza

Jaroslav Kuthan

Pustili ho

Když jsem po delší době zase spatřil Průšu, řekl mi jako první toto: "Tak už mě pustili." "A sakra," řekl jsem mu na to, protože to byla vážná věc, hodně vážná.

4.10.2021 v 17:36 | Karma: 17,35 | Přečteno: 438x | Diskuse| Poezie a próza

Jaroslav Kuthan

Naše vrstvy

Malá úvaha, maximálně na dvě hodiny vašeho času. Jedna paní blogerová, kterou nebudu jmenovat, zveřejnila blog o poezii a musím říct, že tenhle tah se paní Ortové povedl.

16.9.2021 v 17:58 | Karma: 15,28 | Přečteno: 340x | Diskuse| Poezie a próza

Jaroslav Kuthan

Průšovo pozdní odpoledne

Těžko říct, jestli je Průša hypochondr, spíš to vypadá, že ano, ale říznutý radikálním přesvědčením, že doktory je potřeba hlídat a kritizovat. A pod vlivem takového radikalismu je Průšova společnost nudná až otravná.

16.8.2021 v 12:04 | Karma: 10,11 | Přečteno: 263x | Diskuse| Letní povídka

Jaroslav Kuthan

Sonda do hlubin duše jedné ženské

Celé se to sběhlo u pokladny v Bauhau... (nedokončeno, abych nedělal reklamu). Já tam dotlačil vozík plný polystyrenu a čekal, až na mne přijde řada.

7.8.2021 v 19:59 | Karma: 26,27 | Přečteno: 839x | Diskuse| Poezie a próza

Jaroslav Kuthan

Rozhovor s Průšou

Na rovinu říkám, že by tenhle rozhovor s Průšou neproběhl, kdyby mu hned u baráku nepostavili dálnici. Ale tohle bylo tak zajímavý, že jsem za ním musel zajít a vyptat se.

6.8.2021 v 14:23 | Karma: 10,34 | Přečteno: 347x | Diskuse| Poezie a próza
  • Počet článků 194
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 536x
Jsem jeden z mnoha.

Seznam rubrik