Miládka byla naše nejlepší kamarádka. Chodila za námi a my s manželkou jsme chodili za ní. Byly to krásné chvíle. Seděli jsme vždycky u Miládky na zahradě, pili kafe a jedli věnečky.
Povídali jsme si o úplných hloupostech, rozumíte, jako vždycky, když se nemusíte hlídat, abyste o sobě nepokazili dojem. Pod nohama, na anglickém trávníku, nám poskakoval Bunny, to byl Miládčin bílý králíček, její mazlík. Byla na něm skoro až závislá, kolem krčku mu uvázala růžovou pentličku a tlapky mu natírala mastí z aloe a oliv, aby se nevysušily. Krmila ho granulkami ze Švýcarska, plus vitamíny a doplňky, každý den ho koupala v králičím šamponu a fénovala mu kožich. Pamatuji si, že když Bunny jednou nedopatřením sežral čtyřlístek a onemocněl z toho, Miládka se psychicky zhroutila. Taková láska...
Potom se však to dobré, co mezi námi bylo, rozpadlo v prach. Začalo to tím, že jsme si pořídili štěně irského vlkodava. Jmenovalo se Aramis Bernstein. Pojmenovali jsme si ho Bert. Bylo trochu temperamentní a někteří nadměrně kritičtí sousedé měli dojem, že nás příliš neposlouchá. Když bylo Bertovi sedm měsíců, vzali jsme ho k Miládce na návštěvu. Cestou Bertík roztrhl sukni náhodné kolemjdoucí, porazil dvě popelnice a na několik minut zablokoval dopravu v centru města. Přišlo nám to humorné a s dobrou náladou jsme dorazili k naší nejlepší kamarádce. Věnečky už byly rozbalené na stole, káva se vařila. Usedli jsme na zahradě. Miládka se pomazlila s Bertem a šla si ošetřit ruku a přemalovat obličej. Nechali jsme štěně na volno, zahrada byla oplocená. Bert zmizel za domem.
Miládka se k nám přidružila a započala obvyklá konverzace. Letní pohoda. Voňavá káva, čerstvé věnečky, vůně trávy, Bunny nám poskakuje pod ... Kde je vlastně Bunny?
Ta otázka šlehla Miládku do milujícího srdce, v životě jsem neviděl někoho vyskočit ze židle bez odrazu. Prolétla kolem nás, obličej znetvořený hrůzou a zaběhla za roh domu. Chvíle ticha. Potom strašlivý výkřik: "Bunny, proboha živého, Bunny!!!"
Běželi jsme za hlasem. Miládka se opírala o dům a těžce dýchala. Sledovali jsme její pohled a zděšením jsme strnuli. Okamžitě jsme věděli, že tohle bude doživotní malér. Na trávě ležel Bunny a přežvykoval bezvládné tělo našeho Berta. Našeho Berta s papírama za patnáct tisíc! Už nikdy jsme s Miládkou nepromluvili...
