Jsem pes (povídka)

Nelly a Andy si jako vždy popřáli dobrého jitra a jako vždy, Andy se ihned pustil do snídaně. Nelly se však toho rána chovala trochu divně. Seděla bez hnutí a nepřítomně se dívala kamsi do dálky. Jídla se ani nedotkla.

Andy si teprve po chvíli uvědomil, že mu chybí známé ranní souznění, chyběl mu ten příjemný pocit, že jsou oba v pohodě, že jim oběma chutná, že jsou rádi na světě spolu. Spolkl aktuální sousto a pozorně se zadíval na Nelly. Dívala se na něj, ale přitom ho nevnímala. Bylo to divné.

Andy si odkašlal, aby upoutal její pozornost. Teprve teď se Nelly pohnula a nepatrně se usmála. Maličko zavrtěla hlavou, jakoby chtěla dát najevo, že její nepřítomnost nestojí za řeč. Ale Andymu to nestačilo.  
 
"Tak co se děje?" zeptal se Nelly.
 
"Co by se dělo, je ráno, máme snídani a tak...," odpověděla Nelly s předstíranou bezstarostností.
 
"Ano, je ráno, MÁM snídani, narozdíl od tebe, která jsi duchem úplně někde jinde. Já nejsem slepý, tak buď tak laskavá, a povídej, co s tebou je!" odmítl Andy přistoupit na její hru.  
 
"No dobře," váhavě odvětila Nelly a zvážněla, "víš, já mám od chvíle, co jsem se probudila, takový hrozně silný pocit, že jsem...," Nelly zavrtěla odmítavě hlavou nad tím, co mělo následovat.
 
"No..., no tak..., že jsem...," postrkoval ji Andy k dokončení.
 
"Když mně je to hrozně hloupý...," styděla se Nelly dopovědět, co nakousla.
 
"Podívej, jsme tu jenom my dva, a snad si nejsme tak cizí, abys musela dělat tohle představení. Prostě mi to řekneš a hotovo!" Andy nasadil úmyslně přísný tón, aby z Nelly vyhnal rozpaky.
 
"No prostě, já mám od rána pocit, že jsem... pes," dostala ze sebe Nelly svůj problém a zadívala se do země, protože se styděla.  
 
"Pes? To má být sranda? To myslíš vážně? Nebo jak to jako myslíš - pes!" nechápavě potřásl hlavou Andy.  
 
"No prostě pes, nebo tedy vlastně fena, rozumíš?" pokračovala Nelly ve zpovědi.
 
"Ne, nerozumím, vůbec tomu nerozumím. A už vůbec nerozumím tomu, že nad něčím takovým vůbec přemýšlíš a navíc tak intenzivně, že tě to vykolejí," pokračoval Andy v opozici. Nebyl vyložený morous, avšak jakožto racionálně založený jedinec neměl příliš smyslu pro podobné hry.  
 
"Ano, připouštím, že mne to, jak říkáš, vykolejilo. Ale Andy, ta představa je ti tak strašně silná, já se ráno probudím a cítím..., ne, vím, já to prostě vím, že jsem pes, tedy ne pes, ale fenka. To je ti tak strašně zvláštní...," řekla Nelly zasněně a dokonce se začala usmívat.  
 

"No úžasné, jak nesmírně zábavné a originální. Tak naše milá Nelly se cítí být psem, tedy promiň, ale něco opravdu originálního jsi si vymyslet nemohla? Existuje přeci tolik jiných možností, tak proč zrovna pes, ptám se tě, proč zrovna pes?" s neskrývanou ironií ji káral Andy.  
 
"Ale no tak Andy! Copak ty jsi nikdy neměl představu, že jsi pes? Že běháš po čtyřech, cítíš všechny pachy, štěkáš a vrčíš, zvedáš zadní nohu u patníku... Copak ti až tolik chybí aspoň trochu fantazie?"
 
Andy už chtěl celou záležitost rozumně ukončit: "Dost! Dost, dost, dost! Nelly, teď mne dobře poslouchej: MY JSME PSI!" A Andy vyštěkl a poněkud zuřivě zavrčel. Nelly se lekla, až se jí chlupy na krku zježily a uši jí zalehly naplocho dozadu.  
 
Hned na to však zavrtěla ohonem a čumákem smířlivě drcla Andyho do brady. Andy znovu zavrčel, avšak o poznání mírněji a také zavrtěl chvostem.  
 
"Tak už se nezlob, vždyť víš, jaké mám nálady, když jsou štěňata na cestě," usmála se Nelly a Andy poprvé toho dne úsměv opětoval.  
 
"Kdybys mi začala vykládat, že jsi třeba..., já nevím..., třeba člověk, tak to pochopím, řeknu si: Holka blbne, dělá si legraci, je to fena potřeštěná, a jede se dál..., ale pes, zrovna pes...," huboval naoko Andy a dodal:  "Ale teď už koukej sníst ty granule, nezapomeň, že už nejíš jenom ty, ale i ty tvoje..., vlastně naše..., však víš. Kolik jich asi bude?"
 
"Čtyři, určitě nejmíň čtyři a všechny budou po tobě, ty můj rozumný, moudrý, přísný a hodný táto," řekla láskyplně Nelly a pustila se do jídla.