Průšova láska (povídka)

Málo se vidí taková oddanost, jakou byl obdařený Průša. Jediná jeho vyvolená od věku, kdy sám sobě sahal sotva po kolena, byla Anička Šiktancová.

 A já vyrůstal vedle něj, takže jsem celý jeho životní příběh sledoval. Anička nebyla můj typ, takže jsem Průšovi držel palce.

Průša byl trochu pomalejší, než my. Ale o to byl vytrvalejší nebo snad věrnější, přestože mezi ním a Aničkou neexistoval žádný právní ani citový vztah. Někdy v patnácti se konečně rozhodl.

"Jdu jí to říct," oznámil mi jednoho dne odhodlaně. Nemusel nic vysvětlovat, věděl jsem, co jde říct a komu. Šel říct Aničce, že na ni myslí a zeptat se jí, jestli s ním chce chodit. Ukázal jsem mu pěsti, do kterých jsem sevřel palce.

"Hodně štěstí!" popřál jsem mu. Usmál se na a vydal se na cestu. Uplynul den.

"Řekla jo?" křičel jsem na Průšu, když druhý den přicházel.

"Řekla ne," odvětil. "Řekla, že jsem na ní málo divokej. A že dává přednost Hansovi. Ale já si počkám. Na to se musí takticky."

To si člověk řekne, že jako no bóže, v patnácti... Anička mu ale udělala docela nepěknou věc. Dospěla. Zrovna když jí to šel říct podruhé.

"Tak hodně štěstí!" křičel jsem za ním.

Druhý den mi přišel říct, že zase ne. "Jsem na ní moc chudej, potřebuje prej svůj životní standard. A kromě toho si bere Haluzu. Ale no nic, to chce čas a taktiku. Počkám."

Vždycky tam byl někdo, kdo vrhal stín a Průša žil v tom stínu a čekal. Spoustu let jen čekal a jiná žena, než Anička Šiktancová pro něj neexistovala.

Potom mu umřela. To jsem Průšovi nepřál, trochu jsem se bál, až se sejdeme. Dostávat někoho z deprese je odšťavňující. Překvapil mě. Byl veselý.

"Teď už mi ji nikdo nepřebere," hlaholil. Nejspíš mu přeskočilo. Mělo to čekání vůbec cenu, když tomu obětoval zdravý rozum? Ale Průša byl nezvykle logický. Vytáhl z tašky jakousi knihu a vzrušeně mi šeptal: "Tady, tady se to píše. Když umřeš, tak vlastně neumřeš. Jenom si tak někde lítáš. A tady je návod, jak si toho mrtvého přitáhnout. Jdu za Aničkou!"

Víte, znám Průšu celý život a nikdy neřekl něco, co by si předtím neověřil a nevyzkoušel. Koneckonců, sám jsem v životě vyvolal několik duchů a z toho důvodu jsem vzal jeho výpravu na hřbitov jako samozřejmost. Uplynula noc.

"Takže?" ptal jsem se dychtivě, když Průša přišel ráno do mléčného baru na náměstí.

"Jogurt a dalamánek," poručil si nejprve a potom se obrátil ke mně. "Řekla ne. Prý jsem na ní málo mrtvej," řekl bez emocí. Zachvátila mne beznaděj. Měl jsem pocit, že když ho Anička nechce ani mrtvá, na co má vlastně smysl čekat?

"Pojď se projít a promyslíme to," řekl jsem mu, i když vlastně nebylo o čem přemýšlet. Šli jsme po sluncem zalitém náměstí. Chvíli jsme mlčeli. Pak Průša promluvil: "Nevadí, na to se musí takticky," a vrhl se pod projíždějící dodávku. Došlo mi to.

"Hodně štěstí!" křikl jsem za ním. Snad mu to tentokrát konečně vyjde a Anička Šiktancová mu řekne své ANO. Vždyť na ni čekal celý život a kousek smrti. Koneckonců z případných nápadníků bude najisto ten nejzachovalejší.

A může se stát, může se klidně stát, že zítra půjde někdo z nás Průšovi za svědka...