Spokojení (povídka (dlouhá (hodně)))

Spokojenost – o to tady běží, pánové. Za tím jdeme, to je náš prvotní cíl. Mít svou židli, svůj stůl a svůj příběh. Postavili jsme si svůj dům, vykachlíčkovali koupelnu a do garáže zaparkovali své auto.

A tenhle základ spokojenosti jsme dovršili právě u společného stolu, na židlích, každodenním zatížením dokonale hladkých a přizpůsobených našim zadkům… ale my jsme chlapi a nebojíme se nahlas říct „prdelím“, nebojíme se ničeho a nikoho, svět nám může políbit prdel, zatímco sedíme kolem stolu.

Naproti mně sedí Kalous, věčně má před sebou otevřenou knížku, čte filozofie, vždycky chtěl mít nějakou školu, ale buď ho nevzali, nebo ho vyhodili, to pak vždycky u stolu ztropil povyk, že chtěl stejně odejít, jelikož ta fakulta stojí za starou belu a on má na víc. Tak aspoň čte filozofie a než se napije piva, dělá degustaci a o bordelu na stole přezíravě mluví jako o entropii. Říká, že měl z knihovny půjčených tolik knížek, že má právo psát si před jméno Ing. A také to dělá. Fakt je, že z nás kolem stolu ví nejvíc, kdykoliv něco nevíme, obracíme se na Kalouse. Většinou vědoucně pokývá hlavou, řekne něco nesrozumitelného a dodá: „Je ti to, doufám, jasné…“ Kalous je ženatý, vzal si učitelku z gymnázia, o patnáct let starší, říká, že může být jen s intelektuálně založenou ženskou. Jeho žena po něm chce, aby s ní jezdil po různých přednáškách, ale Kalousovi se většinou nechce. Vlastně žijí tak nějak vedle sebe.  

Vedle Kalouse sedává Chovanec, je ostříhaný na ježka a přes hlavu má uvázaný zelený šátek. Strašlivě ho to vždy táhlo k ruským Specnaz, to jsou nějaké ty jejich zelené barety. Často vypráví, jak se k nim chtěl dostat do výcviku, běhal každý den, dělal kliky a dřepy s výskokem. Takhle dřel čtrnáct dní a potom to vzdal. Ale aspoň si sehnal vojenské hadry a kolem hlavy si váže ten šátek. Je to nebezpečný chlap, říká, že zná třiadvacet způsobů, jak zabít holýma rukama, dokonce má za sebou pár akcí někde tam v tom „pekle“, jak on říká. Blíž to nikdy nevysvětluje, říká, že o tom nechce mluvit a navíc nesmí, je to přísně utajené a vždycky se dívá někam do prázdna, tušíme, že opravdu musel projít peklem. A potom nám začne vyprávět o lidech, které zabil holýma rukama nebo nožem, o kamarádech ve zbrani, odkud byli a jak se jmenovali, vypráví, ve kterých zemích byl na misi, kdo byl jeho velitel, kterému zachránil život, a my jsme zticha. Jeho manželka je obtloustlá, menší dáma s vodnatýma očima, o speciální jednotky se nezajímá. Vyžaduje, aby s ní Chovanec chodil každou neděli do Tróje na procházku, a cestou zpátky se zastaví v zahradní restauraci na oběd. Chovanec pak v hospodě líčí, jak je tam mizerná obsluha a popisuje, jak by číšníkovi útočným nožem speciálních jednotek nejdřív jedním pohybem přetnul šlachy na obou rukou a druhým bleskovým švihem by ho podříznul a to tak rychle, že by číšník nestačil vůbec zareagovat. Prý je to otázka tvrdého výcviku.

Je tu i Keliš, ten je podnikatel. Jezdí do Německa a kupuje tam plastové samopaly, dětské varhánky na baterky a svítící obojky pro čivavy, prostě všechno, co tam vyřadili kvůli nějaké drobné vadě, a prodává to dvakrát týdně na trhu za dost draho, protože i když to je vyřazené, pořád je to funkční. Začal s tím u nás jako první a je na to hrdý. Taky se vždycky každému představuje jako „podnikatel Keliš“. Jen on a nikdo jiný u našeho stolu platí za pivo pětistovkou a říká: „Drobný si nech...,“ a tak nějak shora se rozhlédne kolem. Při odchodu z hospody si pak u vedoucího vyzvedne karton Marlborek. Jednou jsem vedoucího slyšel nadávat, na co že mu Keliš tedy nechává takové spropitné, když za to pak požaduje cigarety.

Vedle mne sedává Sedláček Antonín, vedoucí školní jídelny. Rád zavádí hovor na ženské, je to znalec. Jeho heslo je: „Ženská se tě musí bát!“ A prozrazuje nám různé finty, jak si nad čubkou udržet kontrolu. Takhle on jim říká: čubky. Chlap musí mít vždycky na vrch, musí být suverén. Čubka k němu musí vzhlížet, musí se bát i uprdnout, pokud jí chlap nedá svolení, jinak hned přes hubu! Fakt je, že když za ním jednou jeho manželka přišla do hospody a vyfackovala ho až na ulici, Sedláček se za chvíli vrátil se smíchem a pískal si. Díval se po nás a pořád se smál, pak se napil piva a znovu se smál, úplně se zubil, na každého z nás samostatně a na všechny dohromady, dokola ukazoval zuby, sevřené v nebývale širokém úsměvu. Ještě chvíli se smál a potom řekl, že musí domů.

No a já… po sedmé rozvedený, protože čekám na tu pravou. Vždycky to vypadá docela dobře, rozumíme si, jde to i v posteli, ale potom se začnou objevovat její chyby. Třeba se dívá na filmy. Dobře, proč ne, ale zrovna se musí koukat na filmy, které nesnáším. To by v budoucnu nedělalo dobrotu. Dovedu hodně tolerovat, ale zároveň jsem přeci jen starej chlap, kterej dovede myslet dopředu. Takže dobře odhadnu, jakej vztah má perspektivu a umím si poctivě a čestně přiznat, že ta která ženská na vztah se mnou prostě nemá. Takže jí pak napíšu, že hledám něco hlubšího, co ona mi prostě nemůže poskytnout. Beru to tak, že to je prostě život a těším se na nějaké to další vzrušení při navazování kontaktu. Taková ta spirála, kterou kolem nového objevu opisuju, kdy mi ona dovoluje víc a víc. To jsem ve svém živlu a po světě chci jen jediné: Nerušte mé kruhy! Chlap a ženská spolu na pořád – to je k smíchu, když ani mně se to nepovedlo! Hodně si zakládám na tom, že o mně ženy říkají, že jsem „komplikovaná osobnost“.

No ale je tu ještě Průša, ano! Nejmladší u stolu. Vzali jsme ho, naivku, na milost. Proč ne, nikoho nemá, je svobodný, nepodniká, nemá žádnou školu, ale přeci ho neodeženeme. Sedává s námi a občas mu odsypeme nějaké ty drobky z našich zkušeností. Průša je vděčný, kde jinde by ho staří a zkušení pardálové vzali pod křídla. Jak říkám, proč ne…

Když sedíme pospolu, přímo cítím, jak mezi námi jiskří spokojená energie. Kalous je spokojen s tím, jakou hrozbu pro Akademii věd představuje jeho intelekt a vzdělání, zajištěné čtenářským průkazem městské knihovny, Chovanec je naplněn uspokojením, kdykoliv se mu podaří hodit útočným nožem speciálních jednotek tak, že se zabodne do dřevěného sudu v rohu, na což spotřebuje tak deset až patnáct hodů. Takhle se prý likvidují noční hlídky. Keliš září spokojeností, když mu náhodou při vytahování krabičky cigaret z kapsy vypadne svazek tisícikorun, vždycky nahlas zakleje: „Sakra, zase nějaké drobáky!“ Stává se mu to pravidelně, skoro to vypadá, že je to stále stejný svazek. Sedláček ke spokojenosti potřebuje ženskou, na kterou může zařvat a chytit ji pod krkem, takovou, která se sesype strachy, na takové on má nos, který se nikdy nesplete, snad jen s výjimkou jeho ženy. Já jsem spokojený vždy, když takhle sedíme pospolu, mám pak dojem, že tvoříme neprůstřelnou zeď proti dotírajícímu životu kolem nás. To je jistota bez pochybností. A kde nejsou pochybnosti, nastává spokojenost. A naopak…

Jednoho dne si Průša našel ženskou. On, takový mládě! Vyprávěl o ní u stolu. Dívali jsme se na něj shovívavě, jako vždy. My, staří kořeni, máme už něco zažito. Víme, jak to chodí. Máme zkušenosti. Průša ještě neví, co přijde. Neustojí tolik, co my. Nedovede odhadnout situaci, nemá tušení, jak se s ženskou musí jednat. No nic, třeba mu sem tam nějakou tu radu pustíme. Ale žehlit jeho průsery nebudeme ani náhodou, na tom jsme se shodli. A průser to bude, se ženskou si on neporadí, na tom jsme se také shodli.

Týden na to ji přivedl. Předvedl jsem vlažný zájem smíšený se zkušeným nadhledem. Chovanec také. Kalous také. Sedláček také. Keliš také.

„Slušná žabka,“ řekl jsem právě tak nahlas, aby to nedopatřením slyšela. Chlapi se ušklíbli. Rozuměli, byli jsme na stejné lodi. Neprůstřelná zeď. Žabka něco zašeptala Průšovi. Průša pozorně naslouchal a potom se obrátil k nám: „My si půjdeme sednout tamhle.“ Nereagovali jsme. Měli jsme ze svého nezájmu dobrý pocit. Dáváme Průšovi a té jeho prozatímní útěše lekci. Odešli k nejvzdálenějšímu stolu, usadili se naproti sobě, Průša ji chytil za ruce a cosi si povídali. Pozorně jsme je v pravidelných intervalech sledovali, živíce svou ignoraci a blahosklonný nezájem ze všech sil. Koneckonců, byli jsme si jistí, že Průša se za chvíli přijde poradit. Něco málo bychom mu do života mohli přispět, shodli jsme se. Zatím jsme se cvičili v blahosklonnosti a přezíravé, dobrácké shovívavosti.

Průša a ta jeho se k sobě naklonili, něco si horlivě sdělovali a přitom se každou chvíli smáli.

„Tak na tohle nebyl tam v tom pekle čas…,“ prohodil Chovanec a zase se zadíval kamsi do prázdna. Pravou rukou naznačoval výpad nožem. To dělal často. Někdy přidal úder malíkovou hranou do vzduchu. Každý z úderů byl smrtelný.

„Takhle se mně čubka tlemit do ksichtu, tak jí z držky udělám fašírku…,“ řekl zlověstně Sedláček. Jeho žena byla v lázních, byl ve své kůži.

„Tohle, pánové , tohle rozhoduje!“ trumfoval Keliš a klepal svazkem tisícovek o stůl. „Za tohle mi ho tamta přeblafne a ještě poděkuje.“ Věřil jsem mu, že by si takových přeblafnutí mohl dovolit nepočítaně, předevčírem dovezl plné auto varhánek a jiného plastu. Brzy rozloží stánek na náměstí.

Průša a tamta měli hlavy blízko sebe, on se tvářil vážně a něco říkal, tamta vážně poslouchala.

Teď by se hodil intelektuální bonmot od Kalouse, jenže v tu chvíli mezi nás poprvé zavanulo něco nového, něco znepokojujícího, ano, něco, co rozleptává pokoj, či spíš spokojenost. Tu spokojenost, již tak pečlivě hlídáme, aby se jí nic zlého nepřihodilo, opatrujeme to společné dítě, které tak snadno onemocní. A právě teď jsme pocítili, že ve vzduchu jsou viry. Nervozita, zlost, odkud se to bere? Je třeba zapírat, lhát, odkopnout tu myšlenku, svině se dere do hlavy a lepí se uvnitř na mozek… je to nevyhnutelné a blije to pravdu, pravdu, kterou je třeba zesměšnit a zadupat, ale ona, kurva jedna, stejně vyleze jinudy a zapustí šlahouny do mozků, proroste nás jako houba, všude po stole je nablito od pravdy, máme to stejné, jak tu sedíme, už je to v nás zahnízděné… v každém snad jinými slovy, ale význam stejný: Není tam u toho stolu, kde proti sobě sedí ti dva, není právě tam to, co je pravdivé, skutečné? A není to naše jen papírový hrad z vystřihovánky? Naše spokojenost…

Podíval jsem se po ostatních. Měli roztěkaně nejistý výraz v obličejích. Asi právě probírají své osobní účetnictví. To je ta zatracená otázka: Je všechno, o co se v životě opírám, opravdu kryté? Je, musí! I kdyby nebylo, tak je! Tolik práce, stále ve střehu, neustálé dokazování a obhajoby, spravování trhlin, ucpávání děr. Jedno je jisté, nenávidíme ty dva v rohu lokálu. Jsou tak spokojení, ale to přeci patří nám! Proč někdo vypadá šťastně bez práce! Jak se může někdo šťastně usmívat, když nemá výsledky, nic za ním není vidět, nedělá dojem, ničeho nedosáhl! Oba dva jsou nýmandi, na první pohled. Tak proč mám ten zkurvenej pocit?!!!

Ale pak se ozval Kalous: „Už vím! Už jsem si vzpomněl! Já věděl, že ji odněkud znám!“ Dívali jsme se na něj, jako na člověka, který nalezl řešení.

„Helejte, znáte Rašínovou z Purkarce?“

„Kdo by neznal Rašínovou, takovou kurvu,“ odpověděl za nás Sedláček. Všichni jsme ji znali.

„Tak ta má v Benešově sestřenici. Tedy měla, teď už není v Benešově, ale je tady ve městě. Tři měsíce. Chce se tady zabydlet. Prej začne novej život a při tý příležitosti chce Rašínový to kurvení nenápadně rozmluvit. Takže tamta u toho stolu je právě ta její sestřenice.“

„Takže… aha!“ řekl jsem s novou vitalitou.

„Ta bude nejspíš stejná jako Rašínová,“ odhadl Keliš vědoucně. Znělo to, jako by se mu ulevilo.

„Vypadá,“ řekl Chovanec. Často mluvil takto úsečně, byl stále v bojové pohotovosti.

Ale u stolu už se rozlinula příjemná pohoda. Takže Průša cukruje s kurvičkou, dobrá, dobrá… Přeci jen, je to mládě, musí se ještě hodně učit. Průšo, držíš za ruku couru! Usmíváš se na běhnu! Šeptáš do ucha děvce! Naletěl, cucák, ale my nenaletěli, my nikdy nikomu nenaletíme…