Čekám na Fanyna (monolog)

Kouřím a přemýšlím. Nemám ještě tolik šedivých vlasů, ani ty váčky pod očima nejsou tak hrozný. Můžu se ještě líbit Fanynovi.

 A kdo se o něj otře jen slovíčkem, vyškrábu mu oči! Jestli mě Fanyn mlátil? Kdo se to ptá? Co si to dovoluješ?! A na děti jestli platí? Jsou to tvoje děti nebo co? Nestrkej rypák tam, kam nemáš, nic ti do toho není! Ženská se protluče navzdory blbým otázkám. Fanyne, Fanyne... Kde jen je, láska moje. 

Ale no jistě, když Fanyn odešel... opovaž se tvrdit, že za jinou, tak jsem potřebovala chlapa. Tak jsem si našla Bambase. Trouba, blbec, s Fanynem se nemůže měřit. Každej den s nákupem domů, jako ten pitomec, dělá, jako by ty děti byly jeho, všechny peníze by za ně utratil, jak říkám, pitomec. A na kouření kolikrát nezbyde. Držím ho u sebe jen abych na všechno nebyla sama. A jak se mi začal trefovat do Fanyna, tak jsem udělala obrovskej virvál, že nestačil utíkat. Já mu dám, že Fanyn se na nás vykašlal a teď jsme kvůli tomu bez peněz, tohle nesnesu! Bambas se stará a bude se starat, dokud bude potřeba. Ale já čekám na Fanyna, musím se udržovat. 

Ne, ne, nemůžu zapomenout. Jak jsem ležela v nemocnici, ne, Fanyn mi nechtěl ublížit, to vím. Pak za mnou přišel a plakal, že je mu to líto, a prosil za odpuštění. Miláček můj. Taky jsem se rozplakala, ani jsem nepočítala peníze, které si pak ode mne půjčil. Bambas jen nosí nákupy, uklízí a hlídá děti, moula. Ne, čekám a budu čekat. 

Dnes jsem doma našla vzkaz, kterému nerozumím. Od Bambase. Napsal mi: Zastřel se a zkus to znova!