Pustili ho

Když jsem po delší době zase spatřil Průšu, řekl mi jako první toto: "Tak už mě pustili." "A sakra," řekl jsem mu na to, protože to byla vážná věc, hodně vážná.

"Kdy?"

"Včera, teprve..." odpověděl Průša.

Jak ho přivítat, jak mu to ulehčit, když ho včera pustili.

"No tak buď hodně zdráv a vítej," řekl jsem a bylo to hodně blbý. Jenže nic lepšího mě nenapadlo. Ale no co, když už říkám blbosti, budu aspoň veselej.

"Tak tebe pustili... včera!" zahlaholil jsem, protože rámus a veselost k sobě kdoví proč patří.

"Proboha drž hubu!" zasyčel Průša a rozhlédl se kolem. No jo, vlastně, já zapomněl. Co tak napadne člověka, který tohle uslyší, co asi. Že Průšu pustili z blázince? Že ho včera pustili z kriminálu? A povedou se řeči, má to on zapotřebí?

"Promiň," ztišil jsem hlas, "kde se to stalo?"

"V tramvaji, kde jinde," řekl Průša a tak trochu s úlevou pokračoval, "stojím, držím se a najednou kluk s holkou vstali a že si mám sednout. Já nejdřív myslel, že je to sranda, ale pak jsem poznal, že to myslí vážně. Prostě mě pustili sednout. Tak dlouho jsem to čekal a bál se, vidíš, včera mě pustili. A víc už o tom nechci mluvit!"

A tak Průšovi začalo stáří...