O jednom člověku

Kolem poledne dostal nějaký člověk v parku záchvat. Točil se dokola a jednou rukou kolem sebe šíleně tloukl. Přitom vydával zvuky, podobné jakémusi kňučení, jako by s úpornou snahou něco neviditelného chytal a zabíjel.

"To je magor," řekla moje žena a já odpověděl: "Jdeme pryč."

-----------------
Tak se konečně dočkal. Tolik nocí se budil s představou, že mu ten statek někdo uchmátne před nosem, že ho přeplatí, že se najednu objeví nějaký příbuzný nebo známý majitele a z jeho snu zbude jen lítostivé prázdno. A najednou... oba podepsali kupní smlouvu a on dostal svazek klíčů. Kristepane, je to moje!

Po úzké cestě, která se o asfalt dělila s dírami, zasypanými červenou sutí, se pomalu sunulo auto. Na konci silničky stál rozlehlý, bílý statek s obrovskými, dřevěnými vraty a strakatou střechou. Klasické stavení do čtverce s velkým dvorem uvnitř a roztáhlou zahradou vzadu. Jeho splněný sen. Dal za něj všechny peníze a ještě si půjčil, na opravy. Nelitoval, naopak, byl šťastný. Statek stál na kopci, kolem dokola se pod ním táhla krajina, tedy kromě té strany, kde byl les. Nemělo to nejmenší vadu, to místo přesně kopírovalo jeho pradávné a neměnné představy o tom, kde by chtěl žít. Koupil ho se vším všudy, dokonce tu byli i králíci, slepice, několik koček a husy.

A teď sem vezl své děti, měl je na víkend. Pětiletá Terezka a čtyřletý Janík. Děti z města. Těšily se. Králíci, slepice, kočky...

Všichni tři se rozhlíželi po dvoře, všude samé dveře, schody, vikýře, sklepy. Tolik tajemných prostor. Slunce rozpalovalo obílené stěny, z vrat vycházela příjemná vůně dřeva a oleje. Děti nadšením křičely a proháněly kočky po verandě.

A potom někdo venku zabušil. Otevřel dveře, vsazené do vrat. Venku stál nějaký muž. Měl nepříjemný, zlý pohled. I úsměv působil jedovatě.

"Dobrý den, " řekl protáhle, jako by nebyl na taková slova zvyklý. Otec pokývl hlavou v odpověď a vzápětí jej někdo zezadu udeřil do hlavy. Všechno zhaslo.

Do očí se mu vedralo světlo, v hlavě mu hučelo. Stál zevnitř u vrat, ruce měl přivázané k hřebům, zatlučeným do prken. Před ním stál ten muž a jeden další. Jeden z nich držel v ruce velké kladivo, druhý měl několik starých, rezavých kramlí. Beze slova mu jednu z nich zabodl do zápěstí. Druhý muž udeřil na kramli kladivem, hrot se zabořil do masa, z rány vytryskla krev. Druhá rána zasekla kramli do dřeva. Otec zařval bolestí a zacloumal sebou. Rána se roztrhla a otec znovu zařval. Muži se zasmáli. Potom mu zabodli další kramli do druhé ruky a přitloukli kladivem k vratům. Rukávy se promáčely krví, která crčela na trávu pod nohama. Otec se třásl v zimnici a sténal. Pak si uvědomil, že jsou tu děti.

Jako by to muži zpozorovali, jeden z nich otevřel dvířka do chlívu a vstoupil dovnitř. Ozval se hlasitý pláč a ustrašený křik. Vyvedl obě děti, držel je rukama zezadu za krk. Děti prosebně volaly k otci, otáčely k němu hlavu, jak jen jim to silné ruce, které je svíraly, dovolily. Dovlekl je až k vratům.

"Teď se dívej," řekl druhý muž otci. A potom zmizelo všechno, země se otočila vzůru nohama, vše bylo pryč, zůstalo jen čisté zlo. Děvčeti nejprve kleštěmi vytrhli jazyk a než se stačilo udusit vlastní krví, polili je benzínem a zapálili. Chlapce rozpárali rezavým, řeznickým nožem a ještě než byl mrtvý, usekli mu hlavu. Tu narazili na klacek a přiblížili ji otci k obličeji.

"Dej mu pusu!" křičeli ve smíchu. Potom mu do břicha vrazili ten samý nůž, kterým zabili jeho čtyřletého syna. Nakonec statek prolili benzínem a zapálili.  

A to je všechno.

----------------

Nad tou hrůzou se převalilo dobrých patnáct let, ten muž to přežil. A celé ty roky se mu do hlavy vloupává vzpomínka na ty chvíle. S bezcitnou vytrvalostí mu před očima vyvstává obraz jeho dětí v posledních okamžicích. Vidí je, jak k němu zoufale vztahují ruce, v očích hrůzu a prosbu o záchranu. A pak děsivý, strašný konec.

A muž v takové chvíli odhání ty obrazy, bije do nich rukou, s úpornou źuřivostí. Protože kdyby to neudělal, zešílel by. A kdyby zešílel, zabil by se.

To je ta síla života, která udržuje člověka i v jeho bídném, bolestivém přežívání, kdy stojí jen půl kroku od šílenství z bolesti a přeci se bije v tiché zuřivosti, aby tak mohl trpět ještě roky a roky...