Nenáviděn, chvalořečen (minipovídka)

Obrovská spousta lidí mi to dlouho měla za zlé. A to mluvím slušně. Ve skutečnosti mi dávali jména, při kterých v kostele začnou plakat sochy světců. Nenáviděli mne, chtěli mou smrt, proklínali mé předky do sedmadvacátého kolene, ačkoliv s koleny je to u nás jen symbolické.

Na druhou stranu zde byla neméně početná skupina, která mi s podobnou horlivostí žehnala, a kdyby se ti lidé neštítili, jistě by mne zasypali polibky. Dokonce za mne uspořádali velkou mši, kde se modlili za mé věčné zdraví a vyprošovali si u Všemohoucího, aby mne zasypal dobrodiním na každém kroku, ačkoliv já krokům neholduji, stejně jako nikdo mého rodu.
 
Přitom jsem dělal jen svou práci, nic jiného neumím, nic jiného ani dělat nechci. Hleděl jsem si svého, nevšímal jsem si dění kolem sebe, pod sebou a nad sebou. Nemohu za to, co se potom stalo. A přesto mne jedni odsoudili, druzí mne svatořečili.
 
Hrabal jsem a hrabal, až jsem vyhrabal svou další hromádku, nemohu za to, že přesně na tom místě stál balón, k němuž se právě rozbíhal člověk jménem Messi. Lidé to nazývají penalta a tu jsem já nadzdvihl ten míč a Messi se netrefil ani do branky, a to prosím doma, na El Nou Estadi a tak ještě dnes panuje skálopevné přesvědčení, že za prohru nesu odpovědnost já, obyčejný krtek z Barcelony.