Jak to bylo (povídka)

„To je on?“ zeptal se Fridrich. „Tak jest!“ odpověděl muž, kterému říkali Biskup.

„Takže to je on…,“ vložil se do hovoru Umfeld.

„Tak jest, je to opravdu on,“ řekl Biskup.

Více mužů nebylo této nenáročné konverzaci přítomno, nepočítáme-li zajatce. Úvodní kolo bylo tedy za nimi a nastal čas řešit praktické otázky.

„No a kam ho dáme?“ zeptal se Fridrich obou společníků.

„No kam, jako vždycky, do šatlavy,“ řekl Umfeld a poklepal na mohutný kruh s klíči, který se mu houpal na širokém opasku. Ale Fridrich začal vrtět hlavou a mnout si nespokojeně zarostlou bradu.

„Ne, ne, tohle ne, s tím nesouhlasím, v šatlavě je, pokud vím, neúnosně plno.“

„Máme dvanáct zamčených, čtyři lapkové, šest vrahů a dva, co si razili vlastní groše. Jeden navíc se tam pohodlně vejde,“ řekl Umfeld bez váhání, jak se sluší na žalářníka. Ale Fridrich dál vrtěl hlavou.

„Ne, nesouhlasím, nemohu souhlasit. Když budou pohromadě, bude jim cpát do hlav ty svoje žvásty. Já trvám na tom, že ten chlap bude v separaci.“

„Prosím tě, Fridrichu, vzpamatuj se. Všech dvanáct jde nejpozději do týdne na špalek, tak je podle mě úplně jedno, jestli jim palici useknou prázdnou nebo poblouzněnou od nějakého pomatence,“ ohradil se Umfeld dotčeně. Neměl rád, když mu někdo zasahoval do pravomocí. Navíc byl trochu ješitný a k tomu výrazný cholerik.

„Umfelde, tady jde o princip. Já prostě nedovolím žádné semináře, ani ve vězení. Ten člověk bude přes noc sám. To je moje poslední slovo,“ odpověděl Fridrich nekompromisně. Umfelda zachvátil vztek.

„Hímlhergot, ježíšmarjá, vždyť jde o jednu noc, o jednu posranou, pochcanou, zablešenou, podělanou noc! To nemůžeš aspoň pro jednou vynechat ty svoje posraný, pochcaný, zablešený, podělaný principy, Fridrichu?!“

Umfeldův sprostý řev se rozléhal večerem a Biskup, který se doposud do hovoru nevměšoval, si zakrýval uši. Když řev trochu ztichl a umožnil promluvit, Biskup řekl uklidňujícím tónem:

„Pamatuj se, Umfelde, celý jsi zrudnul, oči máš vypoulené, budou ti zase pouštět žilou.“ Umfeld se zarazil. Jestli něco nenáviděl, tak to byly pijavice, které mu po každém záchvatu vzteku přikládal ranhojič na ruce. S vypětím všech sil se ovládl a nuceně klidným hlasem začal z jiného konce.

„Dobrá, takže…dobrá. Takže jak říkáš, Fridrichu, bude přes noc o samotě. Nic proti tomu, já souhlasím. Takže se podíváme tady kolem. Biskupe, co je to támhle?“

„To je záchod,“ řekl Biskup, kterému se ulevilo, že diskuse opět dostala řád.

„No tak ho dáme tam. Jednu noc to vydrží,“ řekl Umfeld. Ale Fridrich se opět zatvářil odmítavě.

„To bych nerad. Kam budeme chodit? Já například musím přes noc čtyřikrát, i pětkrát. Ne, tohle by nešlo, to by opravdu nešlo.“

Umfeld pocítil dotek nového záchvatu. Pracně se vzchopil, přinutil se nevybuchnout a strojeně se pousmál.

„Takže dobrá, záchod padá, tak pokračujeme. Támhleta kůlna, to je co?“

„To je seník. Tam bereme seno pro koně,“ řekl Biskup.

„Dá se to zamknout?“ zeptal se Umfeld.

„Zamknout se to dá, ale Umfelde, když ho tam dáme, zválí nám tam všechno seno, načichne to a koně nebudou žrát,“ ohradil se Biskup. Ale Umfeld jej zarazil hrozivým gestem.

„Dost! Já odmítám řešit zválený seno, Biskupe. Ten chlap půjde do seníku, domluvil jsem!“ Bylo rozhodnuto. Zajatec zmizel v kůlně a na vratech zaklapl zámek. Všichni tři muži se odebrali na lůžka. Měli toho za celý den dost. Po chvíli se všude rozhostilo ticho. Muži spali.

Byly dobré dvě hodiny po půlnoci, když sebou Fridrich začal na slamníku neklidně šít. Náhle se prudce posadil a zíral do tmy. Chvíli se musel orientovat v čase a prostoru, potom se otočil k vedlejšímu lůžku a začal neurvale třást Umfeldem. Umfeld začal cosi vrčet a mumlat, avšak za okamžik i on procitl do tmy. Neměl vůbec dobrou náladu. Ale Fridrich mu nedal příležitost k reptání a naléhavě zasyčel:

„Umfelde, prošacoval jsi toho chlapa, než jsme ho zamkli v tom seníku?“

„Já? Já ne! A Biskup taky ne. Stačí nebo máš další otázky?“ odpověděl Umfeld nevrle. Ale Fridrich už stál na nohou a řítil se ven. Umfeld zneklidněl a začal tlouct do spícího Biskupa.

„Vstávej, Biskupe, něco se děje! Tak vstávej, Biskupe, musíme ven!“

Oba vyběhli do noci, kde již stál široce rozkročený Fridrich, ozářený plameny, šlehajícími s praskotem z dřevěné kůlny, plné sena. Tady už bylo na každou pomoc pozdě. Zajatec neměl šanci. Fridrich se předklonil a držel se rukama za hlavu na znamení velkého průšvihu. Takto chvíli setrval, a když se narovnal, vypadal jako člověk, kterému je všechno jasné a vůbec z toho nemá radost.

„Já to tušil, že jsme na něco zapomněli. Já to celou tu dobu tušil! A teď už vím na co. O tom chlapovi se všude ví, že když zrovna nežvaní v nějaké kapli, tak kouří sušené byliny nebo houby, je potom jako v transu, čert ho vem! No, tak tohle se nám povedlo! A my mu neprohledali kapsy. Tak to je jasný, pánové, tohle je úplně jasný. Vykuřoval si na seně a tady to máte. Pánové, tohle bude takovej malér, že si to neumíte ani představit! Tomuhle prostě nikdo nebude věřit, a můžeme říkat, co chceme! Já vám říkám, že nakonec se roznese, že jsme ho upálili my!“

Fridrich měl pravdu. Nedlouho po požáru seníku vzplanul požár mnohem větší, rachotily vozy, pěly se bojové písně, nad hlavami vlály prapory s kalichem a tu a tam bylo možno zahlédnout vztyčenou podobiznu mučedníka, mistra Jana.