Nevěrně tvůj (povídka)

Díky jakýmsi pohybům a sledu rozhodnutí v našem podniku jsem se ocitl na týdenním školení v pronajatém hotýlku v malém městečku za Prahou. Dojel jsem ze Smíchova vlakem směr Plzeň, hotýlek jsem našel snadno, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že mě čeká pět dní nudy. Ta děsivá, nekonečná školení, kdy ráno zasedáme v salónku, který má být primárně určený k zábavě a přede mnou se tyčí pyramida času, poskládaná z úhledně slisovaných minut a hodin. A obsluha - školitel nabírá z té hromady maličkou lopatičkou, do které se vejde sotva čtvrt hodinka, nekonečně dlouho si zálibně prohlíží tu trošku času a teprve potom ji vysype na hromádku minulosti. Nekonečný sled nudy!

Avšak je tu jedna skutečnost, která je nade všechnu pomalu se sunoucí jednotvárnost. Městečko leží na trati, která po několika stanicích malého významu protíná město Beroun a v Berouně žije ve svém vlastním domku Blanka. Blanka přijíždí co čtvrt roku do našeho podniku s taškou plnou nových katalogů a nabídek. Když přijela poprvé, ředitel mi nařídil, abych jí byl po celou dobu návštěvy k ruce. Jeho příkaz se mi v mých představách proměnil v erotický symbol a tak jsme se s Blankou seznámili. Několikrát jsme se setkali i mimo firmu, ale pokaždé, když mělo dojít k nejlepšímu, pomyslel jsem na svou ženu.

Ach ano, ještě jsem nepromluvil o své ženě! Má drahá, vyrovnaná, vševědoucí a neporazitelná žena! Její schopnosti přesahují běžnou nadpřirozenost telepatů. Při rozhovoru s ní ve mně vzniká hmatatelná představa, že jí z hlavy, z bodu mezi očima, vyrůstá dlouhý šlahoun, který se mi posléze zavrtá do břicha někde v oblasti pupku, pronikne těžkými vrstvami tuku, uvnitř roztáhne jakýsi talíř na způsob satelitu a začne se rozhlížet a lapat mé vnitřní obrazy, které jsou skutečně pouze mé a jen mé. A mám svá intimní tajemství, ale ona je ze mne vysává a ví, a já vím, že ona ví… Nutí mne lhát a ví, že lžu, je stále tak klidná a přesvědčivá, když s nelidskou jistotou prosévá to, co říkám a na každou lež s konstantním úsměvem bouchne razítko "Odhaleno". Ano, má drahá, skálopevná, neomylná žena… Ale dost už o ní!

Hned po příjezdu do hotýlku nám školitelé navrhli, že si první dva dny prodloužíme a ve středu budeme mít jen odpolední část. Bylo tedy rozhodnuto, že za Blankou pojedu v úterý večer, abych od ní druhý den nemusel spěchat zpátky časně ráno. Blanka poslala plánek, na kterém zakreslila cestu z nádraží, vše opatřila šipkami a názvoslovím a na svůj domek nakreslila červeně vybarvené srdíčko. Teď už jen, aby bylo úterý k večeru a my dostali rozchod. Místo mé podezíravé, vševědoucí ženy mne čeká ta vysoká, štíhlá brunetka se sladkým úsměvem a kůží hebkou úplně všude.

Nakonec jsem se přeci jen propracoval k okamžiku, kdy jsem s plánkem v ruce zazvonil v Berouně na zvonek u domku se srdíčkem a Blanka o vteřinu později stála ve dveřích. Musela mne čekat v předsíni! Napřáhla ke mně obě bílé paže a já mezi nimi prošel až k její bradě, poté mne objala a políbila na čelo, aniž se cítila nucena shýbnout. Zatímco dominantní chování mé ženy ve mně vzbuzuje zuřivost, Blančina dominantnost je smyslná a svůdná.

Do pozdního večera jsme navazovali nadstandardní přátelství a v deset jsme skončili v posteli. Bylo to andělsky lehoučké milování, měl jsem pocit, že se vznáším a Blanka se mnou, byla tak nehmotná, že jsem ji cítil pouze v místě, kde jsme byli vzájemně spojeni. Přivedla mne do takového transu, že jsem se ani nezadýchal. Neslýchané! Potom jsme usnuli, a když jsem otevřel oči, byla venku středa.

Chodil jsem po místnosti ve svých nejhezčích boxerkách a bílém tričku, měl jsem dojem, že je to nejlepší kombinace prádla, kterou mohu oslnit. Na bosých nohách mi pleskaly vypůjčené pantofle. Blanka mžourala spokojeně z rozházené postele jako kočka a sledovala mou chůzi. Zatahoval jsem břicho, pro ty dvě hodiny, než budu muset na vlak, to za to stojí. Chci nechat v Berouně solidní dojem.

 Blanka se uchechtla a řekla: „Shoď to a otevři skříň!“

 „Pardon?“ otočil jsem se k ní překvapeně.

„Říkám ti, shoď to ze sebe, otevři skříň a vezmi si můj župan, ten hedvábný s kytičkama!“, opakovala z postele.

Poslechl jsem a skutečně, ve skříni visel dámský, hedvábný župan s kytičkama. Nejistě jsem se ohlédl k posteli a Blanka udělala bradou: „Šup, šup…!“

Svlékl jsem se za rozevřeným křídlem skříně a natáhl na sebe ten lehounký kus látky. Hedvábí příjemně steklo po nahém těle, utáhl jsem pásek a otočil se k Blance.

„No vidíš, takhle se mi líbíš!“ zvolala nadšeně a tajemně ztišila hlas:

„Víš, že ho nosím, když jdu ze sprchy? A to jsem potom pod ním úplně, ale úplně nahá…,“ řekla a já cítil, jak mne to hedvábí začíná osahávat nahoře i dole. Ta Blanka to ale umí…

Potom jsme seděli u stolu a dopíjeli včerejší lahev vína, Blanka si zapálila. Župan byl sice dámský, ale kromě jakýchsi třásniček na lemu a bambulek na koncích pásku se ničím neprotivil mému pocitu mužnosti, který mi dodávala vzpomínka na krásnou noc. Hedvábný župan s kytičkami, můj první župan v životě. Doma nosím pyžamo, flanel…

Do hotýlku jsem přijel s předstihem, je tu na celkové poměry nadprůměrně rozlehlá hala s mnoha křesílky, rozestavěnými podél stěn. Vystoupal jsem po schodech, osvěžený a plný energie a radosti ze života a z tajemství, které máme s Blankou společně schované kdesi hluboko a nedobytně. Ramenem jsem rozrazil skleněné dveře, vstoupil jsem do haly a zde, pod umělým stromkem v umělém květináči seděla v křesílku moje žena a upřeně se na mne dívala.

„Tak jak se ti líbí na školení?“ zeptala se, když jsem ji políbil a vyjádřil překvapení a radost.

„Strašná nuda, nic než nuda, vždyť to znáš,“ odpověděl jsem.

„Ano? Tolik jsem tě chtěla trochu zabavit, abys netrpěl tou nudou, jak ty říkáš, ale představ si, že jsem tě tu od včerejšího večera nemohla nikde zastihnout,“ připravovala si mne promyšleně, jako vždy.

„Trochu jsme to s kolegy přehnali, no. Vždyť říkám, nuda, v člověku se to nahromadí a pak se nezná. Ale zpátky jsem trefil i bez pomoci,“ pokusil jsem se žertovat. Žena se nepohnula.

„Hmmm, kolegové mi také říkali, že se tu nesmírně nudí, všichni kolegové…,“ zdůraznila slovo „všichni“.

„No jo, no, nějak jsem se trhnul, ani nevím jak,“ zasmál jsem se hloupě. Má efektivní manželka…!

Soustředěně se na mne dívala a já opět spatřil dlouhý šlahoun, který se vlní z místa mezi jejíma očima a zavrtává se mi do pupku. A již přenáší obraz mých tajemství: Beroun, Blanka, postel, vzdychání…Nenávidím to její jasnozřivectví, bože, jak já ho nenávidím!

„Byla šikovná? O kolik je mladší než ty? Neurážej mne tím svým zapíráním, prosím tě,“ řekla klidným hlasem má žena a pohled měla stále přibitý k mému čelu.

„Nesmysl! To jsou jen tvé fantazie a já se s tebou o takových věcech prostě odmítám bavit,“ udělal jsem velmi rozhořčeného.

„Patrně jste si navečer otevřeli lahev vína, ty jsi nalil jí i sobě, pak jste si přiťukli…,“ pokračovala má žena, jako bych nic neřekl.

„Nesmysl! Neurážej mě, žádné víno, žádná ženská, nic z toho nebylo, rozumíš…, rozumíš?!“ zvyšuji hlas, ne však zlostí, ale kvůli pocitu bezmoci vůči její schopnosti dolovat skryté pravdy. Ten její neskutečný odhad!

„A potom jste se začali líbat, ty jsi ji odnesl na postel, docela určitě jsi začal od chodidel, nemám pravdu?“ pokračovala žena jako stroj. Bylo to přesně podle jejích slov, panebože, co všechno ve mně ještě vidí…?

„Jsi nechutná, víš to? S žádnou ženskou jsem nebyl, natož abych někoho nosil do postele. Já jsem tady pracovně, rozumíš, nedělej mi ostudu, jsi jen samé obvinění, podezírání, fantazie, děláš ze mne lháře, mě to uráží, chápeš, mě to prostě neskutečně uráží!“ skoro křičím bezmocí proti její vše potírající neomylnosti.

„A ráno jste pili víno ze včerejška, ona si patrně také zapálila cigaretu, jak by to také jinak mohlo být, že…?“ nevzrušeně a naprosto přesně popisovala moje žena to, co nikdy neviděla.

„Jsi posedlá, ty jsi úplně posedlá svojí žárlivostí! Nikdy, opakuji, nikdy jsem u žádné cizí ženské nebyl, ani včera ani nikdy jindy, rozumíš, tak už to konečně pochop, lžeš, provokuješ, vymýšlíš si, popisuješ věci, které se nikdy nestaly, myslíš si, že něčeho dosáhneš, ale já s žádnou ženskou nic neměl a nemám, ro-zu-míš?“ křičím už docela nahlas. Ať řekne cokoliv, je to vždycky zásah do černého, naprosto přesně odhadla snad minutu po minutě, co se dělo dvacet kilometrů odtud, v neznámém městě, v neznámém domě, s neznámou ženou. Ona je démon, nadpozemský démon, jiné vysvětlení neexistuje! Zase je tu ta její neomylnost, klidná jistota proti mé vzteklé bezmoci. Zase vítězí, už zase mne ponižuje svým klidem a přísnou blahosklonností, tím, že se svévolně stává majitelkou mých tajemství a přebírá je do opatrování. Nenávidím ji, nenávidím!

„A ty jsi zajisté celé dnešní ráno u ní chodil ve svém oblíbeném tričku a nezapomněl jsi ovšem ani na své sexy trenýrky, jak také jinak, že?“ usmála se má žena s výrazem, který nepotřebuje mé přiznávání.

Ale zde jsem zacítil záblesk milosrdenství vyšší moci. Jakže to řekla? Celé dnešní ráno? Celé ráno že jsem chodil v tričku a trenýrkách? Ale vždyť ona nemluví pravdu! Ona se, představte si lidé, ona se spletla! Její bezchybnost a neomylnost se hroutí ve směšné piruetě do prachu! Já že jsem dnes celé ráno nosil nějaké tričko? Ubohá vědmo! Ubohá, omylná, nevědoucí věštkyně! Zaplaví mne obrovská vlna nadšení a rázem se nad ni cítím povýšen o deset až dvanáct metrů. Zařvu vítězoslavně na celou recepci:

„Jááááááhááááchááááá, nechodil, měl jsem její župan!“

A drže se svého triumfu, jako se dítě v hluboké vodě drží nafukovacího míče, zařval jsem ještě tuto dodatečnou informaci: „Hedvábný a s kytičkama…!“