Matka a syn (povídka)

„Honzíčku, kampak se chystáš?“ zavolala maminka na třicetiletého syna. V otázce bylo všechno znepokojení a starost, jaké matka, správná matka, dovede pociťovat.

„Ano, maminko, právě jsem ti chtěl říct, že mám schůzku,“ odpověděl Honzík z vedlejšího pokoje, ale už spěchal k mamince. Vždycky si přála, aby se mluvilo z očí do očí.

„Mám schůzku, maminko, zrovna jsem se chystal ti to říct,“ zopakoval, tentokrát už ve správné vzdálenosti.

„Schůzku? S nějakou ženou? Znám ji? Co když ti ublíží? Honzíčku, víš, že ti do ničeho nemluvím, nikdy, ale na tu schůzku půjdu nejprve já. Musím vědět, s kým se stýkáš. Poslechni maminku a zůstaň doma, ano?“

„Maminko, udělej to podle svého, vždyť ty víš, co je pro mne nejlepší,“ odvětil Honzík a vrátil do skříně kravatu.

Maminka se ze schůzky vrátila trošičku ustaraná, ale opravdu jen trošičku. Jen zašramotila klíčem v zámku, Honzík odhodil knihu a postavil se do chodby. Jinak by maminka musela rychle do jeho pokoje přesvědčit se, že je vše v pořádku.

„Honzíčku, s tou ženou jsem se setkala, ale já ti nevím. Tvářila se tak divně, když jsem jí řekla, že jsem tvá matka. Mám o tebe strach. Nechci, aby ti někdo ublížil, víš? No, když mi slíbíš, že se budete scházet tady v bytě, tak jednou týdně tě může navštívit. Slibuješ? Nechceš přeci, abych se usoužila starostí.“

„Maminko, jen se netrap, jen se prosím netrap, slibuji, budeme se vídat tady a jen tehdy, když budeš doma. Spokojená?“

„Tak je hodný můj Honzíček, moje zlatíčko, moje všechno. Poobědváme.“

Uběhly tři měsíce.

„Maminko, pozítří bych rád s Martičkou za jejími rodiči. Přejí si mne poznat. Chci, abys o tom věděla.“

„Honzíčku, takhle to přeci nemůžeš! Nedělej mi starosti nebo se dočista utrápím. Víš, že ti nikdy nemluvím do tvých věcí, ale nejdříve pojedu sama. Já rozhodnu lépe, jestli to je pro tebe vzhodná společnost. To mi přeci nechceš upřít…“

„Snad to tak bude lépe, maminko. Určitě to tak bude lépe. Usměj se, prosím, a nedívej se tak smutně, mám z toho hrozné výčitky.“

Uběhly další tři měsíce. V zámku zarachotil klíč. Maminka vstoupila do chodby. Honzík nečekal. Maminka strnula. Jako vždy, když neměla syna na dosah, zneklidněla. Rychle otevřela dveře jeho pokoje, bez klepání, jak bylo jejím zvykem. Honzík nikde. Na stole ležel popsaný list. Matka četla:

„Martička se se mnou rozešla. Necítí se vedle tebe dost volně. Maminko, nechci už žít. Vzal jsem si na sebe tu čistou košili, jak jsi mi ráno nakázala, snědl jsem vitamíny, které jsi mi na poledne přichystala a odešel jsem se oběsit do lesa. Promiň mi to, prosím, maminko, vím, že jsi pro mne vždy chtěla to nejlepší.“

Maminka stála jako v transu. „Honzíčku, synáčku, oběsit? A úplně sám? Pročpak jsi mi to neřekl? Vždyť to ani neumíš. Co když si ublížíš? Měl jsi mi to říct. Oběsila bych se nedřív sama…“