Rajský ostrov (povídka)

„Tam leží ostrov v dálce, pro holek krásných znalce. Celej den jen v bikinách, neutečou, žádnej strach…“

Dál to bylo v podobném duchu. Jarmil mačkal struny, občas se přehmátl a musel se o akord vrátit, ale smysl písničky byl zhruba ten, že touží žít na ostrově v azurovém moři, kolem dokola jsou bílé pláže a palmové háje a hlavně a především blíže neurčené množství dívek v bikinách, které celý den tančí, dovádějí a smějí se a celou noc tančí, dovádějí a, tuším, smějí se.

Tahle písnička, to bylo Jarmilovo krédo, životní sen, nesplnitelný, pochopitelně. Pokaždé, když dohrál, vyšlo najevo, že žije pořád v té samé Libni, jako předtím a měl chuť se oběsit. Až se jednoho dne zase ozvala ona vyšší síla, která jednou za dlouhý čas vybere mezi lidmi jednoho, který si něco strašlivě moc přeje a to přání mu splní. Možná jste nevěděli, že se to tak děje, ale je to pravda.

Tak teď právě přišla řada na Jarmila, a zrovna když zazpíval poslední sloku o ostrově, plném bikin a zoufale zařval: „Posraná Libeň!“ ucítil náraz větru, který mu zatlačil oči do tmy, a když je zase otevřel, ten vítr byl teplý a provoněný mořem. Ležel na úžasně hebounkém, úplně bílém písečku a palce u nohou mu hladila křišťálově čistá voda. Na sobě měl pouze červené trenýrky, takové, jaké nosili plavčíci v Pobřežní hlídce. Ležel na zádech a neodvažoval se pohnout, větřík ho šimral na břiše, nad sebou nebe jako modrá stuha, do uší se mu vemlouvalo šumivými vzdechy moře. Jinak bylo kolem dokola ticho a klid, tedy z hlediska srovnání s Libní.

Konečně se Jarmil odvážil trochu nadzdvihnout a otočit směrem do vnitrozemí. Spatřil celé háje nádherných palem, vyrůstajících přímo z písku, tam, kde nebyly palmy, rostly nádherné orchideje, jinde zas bambusové lesíky, jejichž žlutavé kmeny se ve výšce ztrácely ve svěží zeleni listoví. Porost se jen hemžil pestrobarevnými ptáky, které Jarmil v Libni nikdy nepotkal, a nevtíravě se starali o pohodu. Byl to velice věrný obraz ráje. Jarmil pomalu začal přicházet k sobě, to, co viděl, slyšel, cítil, bylo příliš reálné, než aby to byl jen krásný sen, ačkoliv se to jeho věčnému snu v téměř každém ohledu podobalo. Ano, skutečně téměř…

„A holky? Budou tady i holky?“ pomyslel si Jarmil a nebylo pochyb, které holky má na mysli. Přesně v ten samý moment mu přímo do trenýrek udeřil volejbalový míč, který přiletěl mohutným obloukem z blízkého, palmového háje. Zároveň se ozval mnohočetný, dívčí smích a mezi stromy se objevily postavy, jejichž tvary způsobily, že Jarmil na několik vteřin zfosilněl. Byly to ty nejdelší nohy, nejoblejší boky, nejpevnější bříška, největší…, prostě dokonalé figury, a všechny v bikinách. Jarmil vyskočil na nohy a čekal, nevěděl, co se bude dít a co od něho krásky chtějí.

Ale jedna už radostně vykřikla: „Holky, Jarmil je tady!“ a všechny naráz začaly nadšeně vřískat a vrhly se po písku k hubené postavě v trenýrkách. Byl to koncert krásy, dívky byly opálené až neskutečně stejnoměrně, jakoby je někdo zavěsil na hák a ponořil do eloxovací kádě, jejich nohy s lehkostí překonávaly odpor písku a poskytovaly nádhernou podívanou na plná lýtka a hladká stehna, vše, co nebylo na dívkách připevněné, se svůdně házelo do rytmu běhu nahoru a dolů a také do stran. Jarmil hleděl na exhibici v plavkách a místy ztrácel z té scenérie vědomí.

Ale už byl obklopen poskakující hradbou ňader a zadečků, dívky tahaly Jarmila všemi směry zároveň a bez přestání se smály, jakoby když zatáhnete za šňůrku u chechtacího sáčku. Jarmil byl v sedmém nebi, dívky se chovaly, jako by byl jejich spolužák, kterého znají odjakživa, takže necítil nejmenší ostych a dokonce už se několikrát odvážil i „šáhnout“.

„Holky, poběžte, Jarmile, poběž, jdeme si pinkat!“ dostala velmi hlasitý a radostný nápad jedna brunetka. Dívky se daly svorně do potlesku, provázeného souhlasným křikem. Jarmilovi ten návrh aspoň poskytl orientační značku, autorka se jím oddělila od jednolité, opálené, jásající masy.

„Poslyš, jak se jmenuješ?“ zeptal se brunety, když dívky dovřeštěly.

„Hádej, hádej, háááááádej…!“ zazpívala krasavice a všechny ostatní, úplně stejně krásná děvčata to po ní opakovala, přičemž bylo vidět, že je písnička nesmírně nadchla, jako ostatně všechno.

„Monika?“ zkusil to Jarmil, protože si vzpomněl na jméno své nešťastné lásky, pocházející z Bubenče.

„Monika, jsem Monika, já jsem Monika, jáááááá jsem Monikáááá…!“ začala opět zpívat dívka a samozřejmě se jí dostalo podpory jejích společnic.

„Ale už holky běžíme, Jarmile, běžíme, jdeme si pinkat, holky, Jarmile, rychle, to je přeci legrace!“ vykřikla sochaná blondýna vedle údajné Moniky.

Celé hejno se vrhlo i s míčem k háji, Jarmila táhly za ruce a on se nechal vléci ve sladké předtuše nadcházejícího života s takovým personálem, veselým, prahnoucím po zábavě, bezstarostným a povolným po boku. Proběhli mezi stromy, za hájkem pak v písku rostly dvě palmičky v příhodné vzdálenosti od sebe a mezi nimi napnutá síť. Dívky se vzorně rozdělily do družstev a zaujaly pozice na své straně sítě. Monika rozehrála a dívky za ustavičného pištění honily balón ve vzduchu, bylo poznat, že mají natrénováno. Jarmil se brzy adaptoval a užíval si blízkost těch nejkrásnějších těl, jakým se kdy ocitl na dosah. Mnohdy se při sledování balónu srazil s některou spoluhráčkou a za hlasitého smíchu přihlížejících i padající se svalili jeden na druhého do prohřátého písku. Jarmil se smál také, ale byl to smích poněkud přidušený narůstající touhou, přeci jen, holky byly v bikinách a to pod nimi vypadalo slibně. Tak uběhl den.

Slunce zapadalo a moře v dáli žhnulo spolu s nebem. Maličko se ochladilo, na ostrov padalo šero. Jedna z dívek rozjařeně vykřikla, že teď se bude zpívat a dostalo se jí všeobecného souhlasu. Děvčata nadšeně plácala rukama, jako by to byl první nápad za uplynulé století, ihned se sesedla na pláži do kruhu, jedna z nich zanotovala jakýsi rozpustilý popěvek, který popisoval, jak se mladý mlynář chystal na cestu a do rance si dal chleba kus a když došel k náhonu, najednou se plácnul do čela: „Ááááájajajjjj, to se mi jen zdáááálo, chleba bude máááááálo, co do toho rance ještě dám?“

A vrátil se do chalupy a přihodil do rance kus tvarohu a když došel k náhonu, najednou se

plácnul do čela a „Ááááájajajjjj…,“ a zase mu to bylo málo a musel se vrátit.

Dívky s obrovskou chutí zpívaly a na místě, kde se mlynář plácá do čela, se vždycky také synchronně plácly do čela, načež se téměř zhroutily ve sborovém záchvatu smíchu. Jarmil se u prvních dvou plácnutí smál s nimi, poté se mu to všechno zdálo otřepané. Tím víc pokukoval po Monice, která mu byla bližší proto, že měla jméno, ačkoliv jinak mezi ní a ostatními nebylo pražádného rozdílu, libovolná kráska nabízela zcela stejnou výbavu tělesnou i intelektuální. Přemýšlel, jak to udělat, aby s ní mohl být o samotě. Je tak krásný, romantický večer, to by se to šeptalo do ouška někde bokem, a potom…

Pomrkával na Moniku významně, ta si však vždy jeho grimasu vysvětlila jako souznění se společnou zábavou a zpívala o to energičtěji, jinak se však ani nehnula. A přitom kousek dál byl tak skvělý bambusový porost, kde by se dalo dovádět ve dvou!

Nakonec to už nemohl vydržet, poznal, že Monika se prostě nedovtípí a bude potřeba jednat přímočaře. Právě, když se mladý mlynář už po sté vracel do chalupy, tentokrát pro svazek cibule, kdo ví, k čemu mu na cestě měl být, Jarmil počkal, až se dívky hromadně plácnou do čela a vyskočil. Přišel k Monice, zezadu ji popadl pod rameny a prudkým trhnutím ji zdvihl na nohy. Monika nepřestávala zpívat, ale to už ji Jarmil vlekl k bambusům, cítil, že se v něm schyluje k erupci, přestával se ovládat. Zatáhl Moniku do soukromí lesíka a začal ji líbat. Monika nereagovala, z pláže sem doléhal zpěv a exploze smíchu, Monika si prozpěvovala, takže Jarmilovy polibky neútěšně sklouzávaly na bradu, Monika byla v momentě celá oslintaná. Ale erupce se nedala zastavit a zatímco Monika, tak svůdná v bikinách, poskakovala do rytmu popěvku, Jarmil jí rozepnul vrchní díl a stáhl díl spodní. Ve svitu Měsíce a hvězd se mu naskytlo panorama naprosto dokonalé ženské nahoty a Jarmil zešílel. Svalil Moniku na zem a přilehl ji, když si byl předtím serval z boků trenýrky. Byl jako kovář, který buší do žhavého železa, lesík se rozkymácel, ptáci, podřimující v listoví, se zmateně rozčilovali.

Jarmil dokončil a odvalil se z krásného těla stranou, zůstal ležet na zádech a prudce dýchal. Cítil obrovské ulehčení, přišlo ono známé uvolnění a příjemná malátnost. Podle zvyku se otočil ke své „sexuální partnerce“ s otázkou, jak se jí to líbilo. Jenže Monika už vstávala, stále stejně se smějíc, jako když seděli uprostřed pěveckého kroužku. V hlíně po ní zůstal otisk ležící postavy, Jarmil koval opravdu důkladně. Monika vesele poskakovala směrem ke společnosti a začala znovu zpívat. Až teď si Jarmil uvědomil, že v průběhu celého aktu ležela zcela netečně, vůbec nespolupracovala, ani vzdechem, ani vstřícným pohybem nedala najevo, že se milování také účastní. Vlastně se pořád jen smála, jakoby ani nevnímala, že Jarmil s ní právě souloží. Pocítil únavu. Celý den plácal do míče, běhal, skákal, padal, potom to ponižující divadlo se zpěvem a nakonec sex s figurínou, měl toho dost.

„To přeci není možné!“ zasykl vztekle sám pro sebe.

„Není možné, aby nic necítila, aby se v ní neprojevila ženská se vším všudy, do háje borovýho,“ rozhořčoval se Jarmil v háji bambusů. Rozhodl se, že hned ráno si s Monikou promluví a zavede řeč na potenciální vážný vztah. Nebude to snadné, ale Jarmil věřil v úspěch. Začal se těšit na svítání. Mezi dívky se už nevrátil, chtělo se mu spát, poodešel dál, kde už ho tolik nerušil nekonečný zpěv a smích a ulehl do listí. Bylo teplo, brzy usnul. Zdálo se mu o Libni.

Probudil ho radostný výskot. Vstal a vyšel ven z lesíka. Po pláži sem a tam pobíhaly dívky aniž by z toho byl patrný konkrétní účel. Jarmil zamířil k Monice, když ho zahlédla, začala výskat hlasitěji, ostatní dívky se přidaly, avšak nepřestávaly bezcílně běhat. Jarmil došel k Monice a s vážnou tváří ji uchopil za loket, právě, když probíhala kolem. Monika se otočila kolem osy a začala se smát nad tím, že se otočila kolem osy. Jarmil ji držel pevně za ruku a hluboce se jí zadíval do očí. Monika se přestala smát a začala znovu radostně výskat.

„Moniko! Mo-ni-ko! Mo---ni---ko!“ pokoušel se ji Jarmil přimět k vážnosti. Monika ihned začala poskakovat v jakémsi tanci na místě, nemohla se příliš odvázat, Jarmil jí stále svíral ruku.

„Holky, Jarmil vymyslel novou hru!“ zajásala potom a když se ostatní dívky otočily k ní, začala předvádět celou kreaci znovu. Všechny dívky se hned přidaly a rozjařeně taneček napodobovaly. Potom kterási hnědovláska vykřikla s očima vytřeštěnýma nad tím nápadem: „Holky, pojďte se koupat, honem, honem, všichni do vody, honem, honem…!“ a celý roj se vrhl s halasem do teplého moře.

Monika se chtěla přidat, Jarmil ji však nepustil, vypadalo to, jako když chytíte kočku na útěku za ocas, Monika táhla, Jarmil brzdil a nuceně klidným hlasem jí říkal do ucha hezká slovíčka, romantická, rozumná, prosebná i žádostivá, od každého zkoušel trochu a znovu a znovu. Monika se smála na koupající se dívky, z vody k ní doléhala odezva. Stále táhla směrem k moři, až jí Jarmil musel podrazit nohy a zakleknout ji, a v této poněkud nezvyklé poloze jí znovu odříkával svůj proslov, jako by věřil, že se v té krásné hlavě něco pohne, přehodí či zažehne. Monika však jen nadšeně výskala a hrabala nohama v písku na způsob běhu.

Potom jedna dívka, po pás ve vodě, vykřikla nad dalším objevem: „Holky, Jarmil vymyslel novou hru!“. Odpovědí jí byl souhlasný pokřik, družstvo opustilo moře a děvčata se přidala k nové hře, plácla sebou do písku a za nepolevujícího smíchu začala hrabat nohama. Jarmil zoufale zasténal a konečně Moniku pustil. Ta se vymrštila do stoje a ihned s hlasitým jásotem vystartovala směrem k moři. Teprve po chvíli si všimla, že koupání už skončilo a dívky hrabou písek opodál na pláži. Vracela se od vody, rychle a nedočkavě, aby se mohla přidat.

Když Jarmil viděl celou bídu toho ráje, došla mu hrozná věc. Celé je to na jeho přání, je to přesně tak, jak o tom snil ve své písničce, ostrov, bílé pláže, azurové moře, a hlavně spousta holek v bikinách, které celý den tančí, dovádějí a smějí se a celou noc dělají nemlich to samé. Uvědomil si, že to všechno dostal, ale v písničce není nic o lásce, o držení za ruku, o chvilkách mlčení, kdy je oběma tak krásně, že se to nedá ani vypovědět a vlastně ani není třeba o tom mluvit, protože ti dva si dokonale rozumí i beze slov. Nic z toho v té písničce nebylo a Jarmil teprve teď celou vahou poznal, že je uvězněn v nekonečném oceánu navždy mezi těmihle…, ani nevěděl, jak to nazvat.

Vyčerpaně a s beznadějí poklekl a zoufale si začal házet písek na hlavu. Okamžitě se ozvalo radostné:

„Holky, Jarmil vymyslel novou hru!“ a Jarmil ani nemusel zvedat hlavu, aby věděl, že dívky už klečí a hází si s neutuchající radostí písek do vlasů.

„Dost, už dost, já už nemůžu, já už nechci!“ zařval Jarmil a před očima se mu zatmělo. Věděl, že už nevydrží ani den, cítil, jak se mu mozek hroutí, schne a rozpadá se. Vší silou se pokoušel vzdorovat šílenství, které mu bušilo na hlavu.

A potom mu do hlavy nádavkem zabušil míč. Zase ten míč, všude na ostrově byly samé míče, nic než míče a smích.

„Holky, poběžte, Jarmile, poběž, jdeme si pinkat!“ vykřikla dívka, to je úplně jedno která a nastal výbuch nadšení. Jarmil už věděl najisto, že takhle to zde bude každý den, ráno běhání po pláži, koupání v moři, pinkání s míčem až do večera a celou noc se bude zpívat nekonečná písnička o mlynářovi, pokaždé se všechny plácnou do čela a zhroutí se smíchy, znovu a znovu. Žádný sex s oboustranným prožitkem, žádné držení za ruku, žádné mlčení. Bylo to úplně jasné.

Jarmil už nevzdoroval svému šílenství, přeběhl tam, kde mezi palmami byla napnuta síť a zuřivě ji serval. Vytáhl vodicí provaz a uvázal smyčku. Přehodil provaz přes jednu větev, která měla odpovídající průměr a tedy i nosnost a upevnil jej kolem kmene. Kousek opodál ležel šikovný špalek, přinesl jej a zabořil do písku. Nasadil si smyčku na šíji a vylezl na špalek. Dívky nechaly házení písku a dívaly se na Jarmila. Náhle měl pocit, že se něco změnilo, že v těch pohledech je otázka, překvapení, nejistota, něco, co dávalo naději. Jarmilovi se hlavou mihla představa, že snad je ještě nějaká šance na opravdový ráj.

Ale potom jedna z dívek, opět je zcela lhostejné, která, vykřikla: „Holky, Jarmil vymyslel novou hru!“ a Jarmil pochopil, že je konec nadějím. Odkopl špalek a zůstal viset mezi blankytným nebem a bělostným pískem pohádkového ostrova. Dívky nadšeně zapištěly a s neutuchajícím smíchem se rozběhly hledat si své vlastní provazy k té nové hře, kterou Jarmil vymyslel