Z těch zažitých vzorců a neochoty je jakkoliv změnit pak vznikají předsudky a chyné hodnocení sebe i druhých.

Když už musím s takovým člověkem nějak být v kontaktu, cítím občas strach.

VLCI V HLAVĚ

Do stran se rozběhnou ti věčně žraví

kdo jim v tom zabrání?

Natáhni ruku a chyť se mé hlavy

slyšíš to vytí? cítíš to kousání?

Jak švihnutí bičem, jak rány holí

jak střelba do lidí

Chci zběsile křičet jak strašně to bolí

nikdo je nevidí

Jsou zavřeni v hlavě, napořád

Mám přesvědčení, že i z takové "krize" se může člověk snad aspoň částečně vyhrabat, ne tedy po přečtení nějakého bestselleru, ale mravenčí a strašlivě dlouhodobou prací. Jinak se životem prolituje a "pronenávidí".