Inu, milý pane kolego, před několika lety, kdy mé dceři scházel nějaký ten týden do 16. narozenin, jí upadl na podlahu notebook. To slovo "*****" (přeneseně též prostitutka nebo žena lehkých mravů), které splynulo z dceřiných úst, u mě vyvolalo přesně to, čemu se v odborné litaratuře říká smíšené pocity.

Stejně je to škoda, že místo autentického znění tady musíme hvězdičkovat. Jinak bude blokace

Vykrikem "do prdele" jste mi pane Kuthane pripomel udalost, uz vic nez pred 50lety. Jel jsem tenkrat ve vlaku, bylo leto a lide stali u otevrenych oken. Ve stanici Dolni Lhota jsem uvidel dve zeny spechajici k vlaku, podle veku mama a dcera. Mama vezla na tragacu velky kupfr a dcera mensi kufrik a v druhe ruce kabelku. Kdyz uz vbehly do nadrazi zacal vlak odjizdet. Mama postavila tragac na zem a rekla tak jadrne, velmi hlasite "do prdele". Kazdy to musel slyset. Pan vypravci se mile pousmal, zapiskal, vlak zastavil a nechal mladsi zenu nastoupit. To uz jsme se mile a pobavene smali u oken vsichni. Banalni prihoda, ale vzpominka na cely zivot.

To je krystalicky čistá interpretace toho, co jsem si myslel, že chci svým blogem říct

Když může sprostě mluvit hlava státu v přímém přenosu - tak proč ne děti? Dříve paní učitelky v mateřinkách dětičkám za podobná slova vyplachovaly pusu - dnes se to stává normou.

Tak já osobně to nemám ani za normu ani za nic nepřístojného, prostě slova mají být víc nositeli emocí než taktiky.

Nebuď vulgární!

Při podzimním úklidu zahrádky jsem se tak píchla do oka, že jsem měla strach, jestli oko přežije. Vykřikla jsem první slabiku silné nadávky, druhou slabiku jsem ubrzdila. Stálo by mě to hodně peněz, vnučky mají nemilosrdný ceník nadávek.

Neposlala byste mi aspoň tu druhou slabiku?