Poprava (povídka)

Ano, přiznávám, několikrát jsem šlápl mimo, jednalo se vesměs o banality, které mi souhrnem vynesly trest smrti. Byla tam vlastizrada a nějaké další zrady, v této době se na podobné prohřešky klade přehnaný důraz a následně vzniká hysterie. Nechci se v tom příliš pitvat, dost na tom, že brzy budou pitvat mne.

Postup je vždy stejný. Přikurtují vás na prkno tak, že hlava přečnívá přes okraj. Není to příliš pohodlné, ale tu chvilku se to dá vydržet. Následně prkno položí a zasunou vás hlavou do půlotvoru, shora přiklapnou druhý půlotvor, takže ve výsledku jste za krk uzavřený v dřevěné kládě, která je ovšem dvojitá, takže skrz může proletět nůž se závažím. Nebudu se tady rozepisovat o něčem, co každý zná. Koneckonců, mnozí poznají princip gilotiny později a zblízka. Z boku má to celé páku, stačí škubnout a nůž sletí z výšky přímo na vaši šíji. Jako trestající prst boží. Strč prst skrz krk…

Za mé dluhy mne tedy zasunuli. Přišli se podívat lidé z města. Je to téměř úsměvné, z dřevěné desky trčí hlava a dívá se přímo do publika. Tedy pokud se odsouzený namáhá ji pozvednout. Neodolám. V první řadě jako vždy samé lepší persóny, mají tady popravu z první ruky a mohou potom na večírku dávat k lepšímu, jak se hlava tvářila těsně „potom“. Kdyby měl popravovaný náladu, mohl by bez problému konverzovat. Vím to, také jsem často stával v první řadě. Teď tam přirozeně chybím.

Náhle se můj pohled setká s pohledem, který tak dobře znám. Kovově modré oči, protkané sítí žilek a výčitek. Moje žena. Přišla se podívat. Pokývá hlavou na pozdrav. Kývnu, jak jen mi to můj obojek dovolí. Žena se nakloní kupředu a řekne: „Vždycky jsem věděla, že rosteš pro šibenici.“

Mohl bych namítnout, že budu sťat gilotinou, ale nestojí mi za to přít se o hloupostech. Užil jsem si za ta léta po jejím boku dost podobných žabomyších sporů o ničem. Carpe diem, říká se. Přichází Butteau. Pracuje v hospodě U Lilie, roznáší pití a jídlo. Vedle toho také popravuje. Je spolehlivý a vděčný, mnohokrát jsem mu nechal bohaté spropitné. Tak i dnes mne bude obsluhovat. Není to nic těžkého, stačí zatáhnout za páku. Něco mne napadlo.

„Butteau,“ syknu. Nemohu zvednout hlavu, nevím, jestli mne slyšel. „Butteau!“ zasyčím znovu. Konečně, skloní se ke mně, je trochu udivený. Nesmím marnit čas.

„Sáhni mi do zadní kapsy u kalhot. Mám tam pět franků. Jsou tvoje. Za to mi slib, že počkáš na můj pokyn. Slibuješ?“

Butteau přemýšlí, nemá se to, ale pět franků jsou slušné peníze. Mohl by si je arci vzít a poslat mne na věčnost, ale znám ho, je poctivý. Zmizí mi z dohledu a já ucítím ruku, jak mi šmátrá v kapse. Uslyším slabounké zacinkání. Butteau je bohatší o pět franků. Zaslouží si je. Sklání se ke mně a zašeptá: „Tak tedy na váš pokyn, monsieur.“ Je to dobrý člověk. Nijak to sice nemění můj úděl, ale mám lepší pocit. Sám si rozhodnu o tom okamžiku. Mohl bych se teď sám se sebou dohadovat, zda se ještě jedná o popravu nebo už o sebevraždu. A mohl bych se chvíli dívat do obecenstva a přemýšlet, jaký je mezi námi rozdíl. Oni jsou přesvědčeni, že propastný, já čekám na smrt, oni na večeři. Směšné. Mezi tím davem není nikdo, kdo by nečekal na smrt. Jako ovce. Oni si ze strachu namlouvají, že jich se smrt netýká, je pro ně čímsi mlhavým, neadresným, nejsou u ní vedeni v seznamu. Hlupáci. Neví dne, neví hodiny, nechtějí a přeci musí. Já mám alespoň svou smrt na povel. Ale moje žena mi nedopřeje klidu. Jako za starých časů, kdy jsem ještě nebyl na prkně.

„Zničil jsi mi život, víš to? Jak teď vypadám! Můj manžel vlastizrádce. Jak to vysvětlím rodičům a přítelkyním? Vždycky jsem věděla, že rosteš pro šibenici!“

Už zase něco vždycky věděla. Opakuje se. Ale v souladu se svou povahou se ihned pokouší vytěžit ze situace něco užitečného.

„Alespoň nechám opravit náš… můj dům. Konečně mi nebudeš sedět na penězích, lakomče.“

Ano, v tom má pravdu. Nedovolil jsem jí rozhazovat za hloupé výstřelky, šaty, šperky nebo přestavovat dům podle nových představ o tom, co je v měšťanské architektuře společensky nutné. Ale zároveň se velmi mýlí.

„Obávám se, drahá, že peníze, o kterých mluvíš, se nyní nenacházejí na obvyklém místě ve výklenku za ebenovou skříní. Zcela nezodpovědně jsem je před svým zatčením přemístil do nového úkrytu a jsem si jist, že není ve tvé moci se k němu dopátrat. Je mi to opravdu nesmírně líto…,“ vkládám do hlasu soustrast a účast. Zahlédnu, jak sebou trhne. Obličej se jí protáhne hněvem, z očí vyletí blesk, rty se sevřou, na čele jí naběhne žíla jako tětiva.

„Tyyyyy…!“ zachroptí nenávistně.

„Ano, já…,“ odpovím klidně. Co mi může…?

„Já ty peníze chci, já je chci. Dostanu je, ty mi řekneš, kde jsou, řekneš to, jinak budeš strašlivě trpět! Soudce Chaviere, soudce Chaviere!“

Vím, že je schopna přemluvit, přesvědčit, zastrašit, přimět soudce Chaviera, aby popravu odložil. Soudce její intervenci nebude moci ignorovat, jedná se o příliš těžký zločin. Namluví mu, že si vzpomněla na závažné okolnosti, které „vnášejí do případu nové světlo“, podplatí příslušné osoby, slíbí podíl ze zisku a potom se o mne postarají kompetentní lidé, kteří vědí, jak klást otázky a hlavně jak získávat odpovědi.

Usměju se a zavrtím hlavou. Otvor je naštěstí dost velký. Patrně tvůrce myslel na odsouzené, kteří budou chtít v posledních vteřinách života vrtět hlavou nad jeho pomíjivostí a nad nebetyčně pošetilou spokojeností všech okolo. Mou ženu to ovšem rozzuří.

„Moje peníze mi neupřeš, jsou moje, chci je! Postarám se, abys trpěl, dokud mi neřekneš, kam jsi je schoval. Nenávidím tě!“

Jak jen lze na toto odpovědět? Jak se postavit tváří v tvář chamtivosti a prudké nenávisti? Kolik z žijících musí toto trpět a nemají úniku. Lidé, podobní mojí ženě, jsou zde proto, aby zavedli peklo na zemi. Podaří se jim to a potom není úniku. Pro ostatní, já nejsem bezmocný, já ne. Proto se usmívám. Koupil jsem si propustku z pekla za pět franků.

„Butteau, teď…!“