Můj dvoustý třicátý hřbitov a po dvousté třicáté velké nic! Hledal jsem a hledám, ale nic než tupé prázdno a absolutní rezignace, nic jiného na těch šutrech nečtu.
Plešatí, invalidní andělé a přiotrávené holubičky vroubí zlatá písmena bez chuti a zápachu, jak tisíckrát vyvařený sáček čaje.
Kde jinde potom hledat samou podstatu umírání, kde jinde pátrat po zvuku hrany, která zvoní, té hrany, jež je onou čarou, dělící život od smrti, břitvou, jež přetíná tepnu. Doufal jsem, že na náhrobních kamenech najdu pravdu. Našel jsem jen bezduchou odevzdanost... Zde odpočívá... zmučené srdce dotkouklo... věčným spánkem spí... ty vole, ty krávo, taková vykrádačka někoho, kdo vykradl kohosi, který vykradl kdovíkoho, hnus! Nulová upřímnost, nulová informace, nulový přínos pro návštěvníka hřbitova!
Ale našel jsem! Jako zjevení byl pro mne ten pomníček a na něm geniální vzkaz příštím generacím. Tesaný výkřik, krátký a nadpozemsky výstižný. To ani nebyl nápis, to byla vzpoura proti smrtelnosti, proti konečnosti lidského žití, protest člověka, který odmítá uvěřit ve smrt. Padl jsem na kolena a poklonil se před duchem, ze kterého vyšlo cosi tak absolutního a vševystihujícího, jako byla ta krátká věta na náhrobku. Ano, jedině člověk, kterému se otevírají brány nepoznaného, který zanechává pozemských věcí a hledí vstříc proměně, jež děsí a přeci je neodvratná, jedině takový může zanechat na věčnou paměť onen nápis: "To si snad děláte prdel...!"
