Co chcete aby více otřáslo matkou, než když jí řeknou, že její syn měl těžkou nehodu a nedávají mu velkou naději.
Běžela plna strachu do nemocnice, dole se vyptala, kde najde smysl svého života, snažili se jí přesvědčit, že k němu nesmí, až šel kolem doktor a vzal ji tam, kde možná vše končilo. Ale to si ona nepřipustila.
"Paní Šebestová, musí mít absolutní klid, ale opravdu absolutní, nebudu vám nic nalhávat, váš syn na tom není dobře," řekl doktor ještě přede dveřmi. Potom ji nechal vstoupit. Ležel a z pod košile se mu táhly pupeční šňůry k přístrojům. Přistoupila po špičkách k posteli a položila svou ruku na jeho. Maličko se mu pohnuly prsty. Takže trochu vnímá.
"Alane," oslovila syna potichu. Nic, ležel nehnutě.
"Alane, to jsem já," opakovala naléhavě.
"Bude to dobrý, Alane, bude to dobrý," povzbuzovala sama sebe. Téměř tomu uvěřila a stala se z ní opět matka, ta matka...
"Alánku, tam dole byla taková hezká sestřička, taková milá žabka, ta by se k tobě hodila. Nechtěl bys jí někam pozvat? Co by ti to udělalo! Ať mám taky v životě nějakou radost. Nebo to si do smrti nikoho nenajdeš?"
Došlo jí, že je nemožná, ale pak ji napadlo něco důležitějšího.
"A nebo tam šla taková šikovná slečna o berlích, no co, než se uzdraví, tak by ses s ní mohl seznámit, to bys mi přeci mohl udělat, ať mám něco ze života. Přeci nezůstaneš nadosmrti sám, Alane!"
Matka se dostávala do ráže, jako pokaždé během těch dvaceti let, kdy denodenně páčila ze syna slib, že se ožení. Jako když před psem vyskočí zajíc a pes přestane vnímat vše kromě utíkající kořisti, tak i ona přestala vnímat četné fraktury lebky a zpřetrhané vazy svého Alana. Nebylo nic, zač by jí stálo žít, než naděje na snachu. Rok za rokem spřádala plány, jak dohnat syna ke známosti, neúnavná, nezničitelná, nepoučitelná. Doufání střídala se zoufalstvím, v každé buňce jejího stárnoucího těla se usídlila potenciální "slečna našeho Alana", představovala si ji na tisíce způsobů, přiřazovala jí zaměstnání, koníčky, národnosti, tituly, a ovšem fikce jsou požíračem zdravého rozumu.
"To je život, to ti řeknu! Já myslela, že budu mít na stáří nějakou náplň, že si přivedeš nevěstu, že se budu starat o vnoučata a ty zatím... Všichni už mají rodinu, děti velký, jenom se rozvedou a už mají zase někoho, jenom ty nic, nikoho, nic, nikoho...! A je ti to úplně jedno, že já z toho umřu, že nemám pro co žít..."
Matka naříkala jen o něco méně hlasitě, než přístroj, který započal silně hvízdat. Hned na to do pokoje vpadl lékař a dvě sestry. Začal boj. Matka se pokusila prodrat k posteli, plna nedokončené přednášky. Lékař ji v rozčilení zatlačil zpět a vykřikl: "Nepleťte se tady! To nevidíte, že nám utíká na druhý břeh?!"
Matka se chopila jeho věty a vykřikla neméně rozčileně, avšak též s nemalou nadějí:
"Alánku, chlapče, až tam budeš na tom druhém břehu, že se tam podíváš po nějaké nevěstě, viď že jo...!"
