Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Moje láska (povídka)

20. 11. 2016 17:00:00
Má chyby, jako každá žena, ale když milujete, hodně vydržíte. Láska je funkce, do které zadáte takové proměnné, jako slepice, hysterka, koza a pomocí dosud nevysvětlených operací vám vyjde, že bez ní nemůžete být.

Takže..., toho večera se ke mně přitulila a zašeptala mi do ucha: "Miláčku, já vím, že toho máš moc, tak tě nechci ještě zatěžovat. Víš co? Nedávej mi zítra žádný dárek."

Vzbouřil jsem se: "Ale miláčku, neexistuje! Miluju datum, kdy ses narodila, je to nejkrásnější datum ze všech datumů, které znám! A dárek ti rozhodně daruju!"

Bože můj, jak jsem za ty tři roky zpitoměl! Dárek daruju, datum z datumů..., melu a žvaním, jen aby měla pocit. Já nevím, jaký pocit, ale to je jedno, ona prostě potřebuje ten pocit. Trvá však na svém.

"Ne a ne a ne," zaprotestuje laškovně a já mám v ušním boltci její sliny, "prostě jsem se rozhodla, že mi žádný dárek nemusíš kupovat, ano?"

"Ano, ale hrozně nerad, miláčku, bude mě to trápit," říkám nešťastně.

Tak se bavíme ještě půldruhé hodiny o tom, že jí nemusím dávat dárek a tím je věc odbytá. Takže žádný dárek, dobře...

Když se ze zítra stalo dnes, scházíme se u svátečně prostřeného stolu, do vázy jsem dal květiny a zapálil svíčky. Smrdí to oboje, ale nedá se tomu vyhnout, to je láska. Přeji a políbíme se. A byla to přesně ta situace, znáte to. Políbíte, vrátíte si hlavu na původní místo, avšak ten druhý tak neučiní. Zůstává lehce předkloněná nad stolem, oči tázavě olizují můj obličej.

Lehce se pousměju a nakloním hlavu ke straně: "Co?" Zvážní a pak se rozvzlyká. Nerozumím. Už zase.

"Co se stalo, miláčku?"

"Ty mě nemiluješ!"

"Proč to říkáš, samozřejmě, že tě miluju!"

"Ne, nemiluješ! Nestojím ti ani za to, abys mi dal k narozeninám dárek!"

"Ale vždyť jsi ještě včera říkala, že žádný nechceš!"

"To jsem říkala jen tak, abych věděla, jestli mě miluješ! A teď to vím!"

"Ale lásko, já přeci nemůžu vědět, že když řekneš, že žádný dárek nechceš, tak ho ve skutečnosti chceš! No řekni, jak to mám vědět?"

"Mohl jsi to předpokládat!" odpoví a její obličej má co dělat, aby udržel nápor zklamání, bolesti a ublížení.

Ach ano, mohl jsem to předpokládat. Některé věci jsou prostě dané, všichni o nich ví, každý muž by automaticky vykonal pravý opak, než co mu žena tvrdí, jen já zase naletím. Smolař, ale ne fatalista. Můžu to změnit!

"Prosím tě, odpusť, lásko, odpusť! Nech mě to napravit, prosím! Řekni, co bys chtěla?"

Mlčí a zadržuje slzy. To je ovšem pouze první z vícero vrstev, z nichž se skládá ženské uvažování. Hned následující vrstva je o tom, že mi dá ještě šanci. Zaplať pánbu za vrstvy!

"Ublížil jsi mi, tak moc jsi mi ublížil. Pojďme odsud," říká zlomeně. Je to celkově marast, ale opravdu v tom cítím šanci. Venku padá mokrý sníh, je tma.

"Kam půjdeme?" ptám se a myslím na nějakou hospodu.

"Půjdeme, kam chceš," řekne. Docela určitě nejsilnější věta od stvoření světa. Je to zkouška naší lásky, přesněji řečeno mojí. O co jí jde? Pokud ji miluji, není o čem přemýšlet. Musím se tvářit, že je mi vše jasné. Vedu ji městem.

U kina se zatvářím svůdně a zeptám se: "Trochu romantiky?" Dávají Vetřelce, ale nic není dokonalé. Moje láska se beztak dívá opačným směrem, než stojí kino a pláče. Něco se pokazilo.

"Jak jsi mi to mohl udělat?" zalyká se nešťastně.

"Udělat co?" Jsem vyděšený, nerad někomu ubližuji vědomě, natož bez vědomí.

"Proč jsi se mnou nešel na tu zastávku?" pláče.

"Proboha, na jakou zastávku? " ptám se zmateně. Studené vločky mi vypalují na záda razítka na potvrzení zrady.

"Vidíš, ani si nepamatuješ, kde jsi mi poprvé řekl, že mě miluješ!" zvolá vyčítavě.

A jo, doprdele, teď si zase zamanula tu zastávku MHD, mně z toho hrábne!

"Ale lásko, jak jsem mohl vědět, že ti jde zrovna o tuhle...," chtěl jsem říct "kravinu", ale díky bohu jsem se včas zarazil. Stejně mě moc neposlouchala.

"Mohl jsi to předpokládat!" vykřikne vyčítavě.

"Odpusť, prosím, promiň mi to!" naléhám provinile. Jak se ta blbá zastávka vlastně jmenovala?

"Půjdeme tam teď hned, ano? Ty a já, na to místo, kde jsem ti poprvé řekl, že tě miluju!" Zopakovat to, co už řekla ona, bylo snadné, ale co dál? Jak se ta blbá zastávka jmenovala...

Předstírám retro. "A víš, že to vidím před sebou? Jenom my dva, objímáme se, šeptám ti do ucha slovíčka o lásce. Víš, to byla nejkrásnější chvíle mého života, vždycky když jsem pak projížděl kolem, vždycky když autobus zastavil na té zastávce Pod Madonnou, vzpomněl jsem si na tebe," povídám a zachraňuji, co se dá. Nějak se nedaří. Prudce se rozvzlyká.

"U drůbežárny!" vykřikne.

Boha jeho, má pravdu, tak se jmenovala ta pitomá zastávka, jenže kdo by si v takovou chvíli vybavil fabriku na mražený kuřata! Zase se to podělalo. Kéž by mi z nebe spadl nápad, který by ji přesvědčil! Hned na to spadl. Vyhlídka, to je ono! Hned tady kousek začínají schody na Vyhlídku, je tam altán s rozhledem. Tam jsme se poprvé líbali. Tohle nemůže kiksnout.

"Pojď," chytám ji naléhavě za ruku. Nechá se vláčet, druhou rukou si otírá slzy. Táhnu ji do schodů, je to šílený kopec, ale tam nahoře čeká záchrana našeho vztahu. V půli mi začínají těžknout nohy, navíc pořád táhnu svou lásku. Cítím nepatrnou ztrátu trpělivosti, motivace, dobré vůle a odhodlání k boji. Kdybych ji alespoň nemusel do každého schodu vytahovat. "Ale to přeci za to stojí!" vykřikne ve mně funkce. Už jen tři sta schodů...

Stojíme ve tmě, nejvyšší místo pro líbání široko daleko. Pod námi blikají okna, rozbíhají se žluté korálky ulic a svítí hnízda náměstí. Mám to pod kontrolou, cítím se jistě a záslužně.

"Tak...," pravím tajuplně.

"Tak co?" odpoví. Tohle mě nemůže vyvést z míry.

"Pamatuješ?" zeptám se a těším se, až si vzpomene. Budu ten nejlepší a nejdražší.

"Ne," odpoví.

"Přeci tady jsme se prvně líbali, pamatuješ?" povídám a tlačím jí celou svou energií do hlavy onu vzpomínku. Něco se v ní zlomí.

"Ale to přeci nebylo tady, to bylo na starém komíně ve Vitaně!" vykřikne nešťastně. A mně na tom všem nasraly tři konkrétní věci. Za prvé, že jsem si uvědomil, že říká pravdu. Za druhé, že jsem si spletl komín s rozhlednou. A za třetí, že jsem se vláčel tisíc schodů jen proto, abych byl usvědčen z blbosti. Vlastně ještě čtvrtá věc mě dorazila... když jsem si uvědomil, že už jí nemám co nabídnout. Koneckonců, když jsem se na ni podíval, poznal jsem, že by to stejně bylo zbytečné.

Když člověka naserou čtyři věci hned po sobě, nemá prostředky, jak zvládnout emoce. Věřím tomu, protože jinak bych do ní nestrčil a ona by nepřepadla přes hrazení a nezřítila se do hlubiny přímo na koleje. Jezdí tam pod skálou rychlíky na Děčín a na Prahu, to jen tak mimochodem.

Letěla a já za ní křikl: "Mohla jsi to předpokládat!" Neodpověděla...

Autor: Jaroslav Kuthan | neděle 20.11.2016 17:00 | karma článku: 16.54 | přečteno: 369x

Další články blogera

Jaroslav Kuthan

Průšovi já práci hledat nebudu! (povídka)

Když Průša vlezl do mé kanceláře (ano, mám svou kancelář), musel jsem vynaložit obrovské úsilí, abych na sobě nedal znát radost.

19.9.2017 v 14:00 | Karma článku: 13.06 | Přečteno: 430 | Diskuse

Jaroslav Kuthan

Jak došel Nývlt štěstí

Přesně asi tak dvacet minut po vystoupení z vlaku sebou pan Nývlt škubnul a plácnul se dlaní do levé náprsní kapsy. Potom se plácnul do pravé náprsní kapsy.

31.8.2017 v 13:30 | Karma článku: 10.24 | Přečteno: 416 | Diskuse

Jaroslav Kuthan

Průša koupil psa (minipovídka)

Průša si prvně v životě koupil psa. Nějak ho to vzalo, to víte, první pejsek. Asi to s tou starostlivostí vzal až moc vážně. A já nějakou shodou okolností byl vždy u toho. Nejdřív jsem ho viděl tahat z auta přepravky, plné králíků

24.8.2017 v 18:06 | Karma článku: 12.56 | Přečteno: 333 | Diskuse

Jaroslav Kuthan

Průša zvítězil (povídka)

A podíval jsem se na druhý chodník a tam šel Průša. Nic se za ty roky nezměnilo, pořád se mu při chůzi třese nakynuté břicho, nos se mu propadá mezi tučné tváře, nohy se tíhou rozestupují do X a jsou velmi tlusté a krátké.

19.8.2017 v 8:45 | Karma článku: 14.11 | Přečteno: 293 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Martin Jaroš

Na pozítří...

Kolegyně mi právě přeje "šťastnou urnu" ! ;) Nakonec, právě v čase voleb, proč si nedopřát trochu toho Švejkovského nadhledu?

20.10.2017 v 14:07 | Karma článku: 5.13 | Přečteno: 149 | Diskuse

Daniel Tomáš

Těžká křivda

Tak jsem si minulý týden zašel na pivko s kamarádem Jardou, se kterým jsem dlouhých devět let navštěvoval základní školu a později i jeden semestr vysoké školy, než mi bylo doporučeno, abych se akademické půdě obloukem vyhýbal...

20.10.2017 v 8:43 | Karma článku: 23.67 | Přečteno: 1504 | Diskuse

Dita Jarošová

Říjen v sametu...

Letošní podzim se stal samet doslova hitem, a je vskutku proč! Tak předně- na dotekově vrcholně příjemný a nositelný, nemluvě o nadčasovosti, i baroko na něho pělo ódy. Neptejte se mne na barvy, asi všechny jsou krásné...

19.10.2017 v 21:37 | Karma článku: 6.62 | Přečteno: 103 | Diskuse

Ladislav Marek

Osud

''Dixit autem illi diabolus: Si Filius Dei es, dic lapidi huic ut panis fiat. Et respondit ad illum Jesus: Scriptum est: Quia non in solo pane vivit homo, sed in omni verbo Dei." (Lk 4; 3 - 4)

18.10.2017 v 9:55 | Karma článku: 6.35 | Přečteno: 152 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Jak sis... všiml, ale bylo už pozdě

Miluju rukavičky. Miluju rukavičky na jemné ručce ženy. Miluju doteky rukavičkou. Proč jen se mi líbí zrovna tohle? Jak s tím mám teď žít?

18.10.2017 v 8:00 | Karma článku: 8.48 | Přečteno: 195 | Diskuse
Počet článků 121 Celková karma 13.06 Průměrná čtenost 563

Jsem jeden z mnoha.

Seznam rubrik

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.