Moje žena (povídka)

Přijel jsem o den dříve. Nikdy v historii lidstva se nestalo, že by chlap přijel o den dříve a nenašel ve svém bytě cizího chlapa.

Jsem schopný, jsem ambiciózní a jsem solventní, ale nejsem výjimečný. Byl tam. Na stole svíčka a naproti chlapovi sedí manželka. Moje manželka. Moje, moje, je moje a jenom moje! A ten chlap mi to nabourává! Zachoval jsem však klid:

"Kurva, co tohle má znamenat?!"

Vyskočila z křesla, jako by ji uštkl had.

"Arnošte, není to tak, jak si asi teď právě myslíš! Naopak, je to úplně jinak, než si asi myslíš!" blekotala zmateně.

"Ptal jsem se, co má tohle znamenat?!" poručil jsem své ženě s otazníkem. "Kdo je tenhle?" Chtěl jsem vědět jmenovitě, koho zabiju.

"Ale vždyť já ho skoro neznám!" vykřikla zoufale.

"Povídám... kdo je tenhle chlap?!" Ten, o kterém byla řeč, seděl bez hnutí, jako by se ho celá nevěra netýkala. Zabiju ho, protože mi sáhl na soukromý majetek. Je to moje žena, moje! Do vraždy zbývalo sotva půl vteřiny.

"Tak už mě konečně aspoň jednou poslouchej!" zavřískla moje žena hystericky. To bylo v našem vztahu něco nového. Nikdy mě o nic nežádala.... tedy ze začátku ano, byly z její strany takové pokusy, ale brzy jsme si vše vyjasnili. Na čem spočívá naše manželství? Na třech zásadních pilířích: Dávám jí peníze, pak za druhé: dávám jí hodně peněz a konečně za třetí: dostává ode mne spoustu peněz. To je podle mne kvalitativně rovno právní smlouvě o potlačování jakékoliv citové potřeby. Tečka.

Právě porušila smlouvu. Chce, abych ji poslouchal. Ale ano, proč ne, no prosím, klidně... Před vraždou bývá pachatel často zaplaven přílivem shovívavosti k věcem pomíjivým.

"Mluv tedy!" poručil jsem své ženě, která je moje.

"Tohle není první chlap, kterého mám u nás doma," začala vysvětlovat a já vyskočil, uražen, ponížen, rozvzteklen...

"Sakra, říkal jsi, že mám mluvit," připomněla mi. Na to, že je moje žena, což znamená žena, která je moje, je dost drzá. Alespoň se dozvím skutečný stav věcí.

"Takže...," musel jsem se velmi ovládat, "takže kolik takových...," podíval jsem se na to ono, co sedělo na křesle, "... jsi si natahala do mého bytu, zatímco jsem venku vydělával peníze?"

"Tři, i s tímhle," odpověděla ihned. Zvedl jsem ruku, kterou jsem zamýšlel provést mord.

"První...!" vykřikla spěšně, aby odvedla mou pozornost od zločinu, "první byl ten Kubánec, co chodí za Marcelou ze sámošky!"

"Ano, jak jinak," pravil jsem pohrdavě, "pořád se najde dost slepic, které zblbnou nad přičmoudlým negramotem."

"Tak to není!" odpověděla pobouřeně. "Vzala jsem ho k nám, seděli jsme a já mu povídala o sobě." To mě vážně pobavilo.

"Vždyť ten orangutan neumí česky ani předložku, ten má starost jenom o svou předkožku," byl jsem tak nasraný, že jsem začal rýmovat.

"Právě proto, že neumí česky!" vykřikla moje žena a pohlédla na mě. "Povídala jsem mu čtyři hodiny, dívala se na něj a zase povídala, ale nebylo to ono, ne, nebylo...," zasnila se tak nějak zvláštně. Celé to znělo dost podivně, ale co já se s ní budu vybavovat.

"Kdo byl ten druhý?"

"Ten Mongol z kulturáku," odpověděla. Nemohl jsem uvěřit, že slyším správně.

"Ten neandrtálec, co uklízí v kulturáku?" vykřikl jsem. "Jak jsi se s tím retardérem bavila, když neumí po našem ani fň a navíc je hluchej, není?" Tohle fakticky začíná smrdět nadpřirozenem.

"Ano, ano, huhňá něco mongolsky nebo jak tam oni mluví, neslyší ani kdyby za ním spadnul panelák, a přeci jsem ho tady měla, ano, měla!" vykřikla moje žena. Tohle mi mozek nebral. Něco takového mi přitáhnout do bytu...

"A co, rozuměli jste si?" zeptal jsem se jízlivě.

"Říkala jsem mu spoustu věcí o sobě, co bych ráda, co bych chtěla a tak..., ale pořád to nebylo ono, ne, nebylo...," opět se tak podivně zahleděla do dálky. Je na mě, abych to utnul.

"A tohle to, co tady dřepí a tupě na nás čumí? Do třetice. Už je to ono? Co je to vlastně zač?"

"Jmenuje se Bánghází, přijel na půl roku z Indie, nikdy předtím tady nebyl, neumí česky, má absolutní ztrátu sluchu a navíc je těžký autista," vyprávěla moje žena věcně. Tohle už není normální. Už nemám ani sílu se rozčílit.

"A co, co tenhle drobeček, pořád to ještě není ono?" šišlám s přeslazeným odporem.

"Ale je, teď teprve je to ono," řekla moje žena, která je moje. "Teď teprve, když tomu hluchému autistovi, co nezná slovo česky, vyprávím o tom, co bych v životě ráda, jaké mám touhy a přání, po čem prahnu a čeho se mi k uzoufání nedostává, a když vidím, jak je to zbytečné, marné a úplně na nic mu něco povídat, teprve teď mám ten pocit, že mluvím s tebou, Arnošte.