Někdo tvrdí, že kdysi dávno udeřil do naší planety kus skály z vesmíru a dinosauři začali chřadnout. Chřadli a možná řvali vztekem na tu nespravedlnost a nakonec pošli.
Průša se ocitl v časech, kdy do naší planety, respektive naší České republiky, udeřil zákaz kouření. Nepošel, ale vztek měl, to zase ne, že ne. Hlavně v jeho milované hospodě.
"Jaroušku, pivíčko a rumíček!" zavolal tradičně na hostinského. Pak sáhl rukou do náprsní kapsy.
"Dáš tu pracku z tý kapsy!" zahřměl hostinského hlas. Průša sebou trhnul a hostinský hřměl dál: "Sedí tu někde nějakej fízl a já budu mít kvůli tobě průser!"
"Srabe," děl Průša a položil ruku vedle druhé na stůl. Prsty mu samovolně klepaly o desku. Byly nabité nervozitou.
"K pivíčku a rumíčku patří přeci cigaretka!" zvolal prosebně a ruka opět zajela pod bundu.
"Vůbec mi to tady nevytahuj nebo tě vypakuju!" zahrozil hostinský. Průša se podvolil. Teprve potom dostal pití. Lokl si piva a zvrhl do sebe sklenku s rumem. Sáhl po cigaretách.
"Tak ale už toho mám dost! Ty si nedáš pokoj?" vykřikl hostinský, teď už vážně rozzlobený.
"Mařenko, přines anti!" Servírka Mařenka už věděla, co je anti a přinesla hřebíky a kladívko.
"Teď už bude od tebe pokoj," pravil hostinský a přitloukl Průšovi ruce ke stolu. "Tady máš brčko a buď v klidu."
Průša nasál desítku a mozek mu opět poručil, aby vytáhl krabičku. Jenže ruce držely u stolu, jako přibité. Totiž ony byly skutečně přibité. Krabička byla tak blízko a přeci tak daleko. Průša se pokusil vytáhnout krabičku zuby. Nedosáhl. Vzal do úst brčko a zkusil jím jednu cigaretu přisát. Nedržela. Pouze mu do hlavy vnikl pach tabáku. Roztřásl se vzrušením, na čele mu vyrazil pot. Také dostal vztek.
"Že ti není hanba," zakřičel na hostinského, "je ti jedno, že nám berou svobodu!"
"Svobodu," odfrkl hostinský ironicky.
"Čemu se směješ, burane?" rozvzteklil se Průša. "Nám alespoň není jedno, když nás zbavujou svobody, našich práv, tobě je to fuk, ale počkej, ono na tebe taky dojde. Dneska zakážou kouření a zítra třeba zakážou mít děti, aha? My aspoň bojujeme za svobodu, i za tebe bojujeme ty burane!"
"Já vím Bohumile, já vím...," pravil hostinský posměšně. Znal stovky takových bojovníků. Celý den museli plnit povinnosti a potom přitáhli do hospody bojovat za svobodu.
"Tuhle jsem tě viděl, jak jsi tancoval kolem kašny a zpíval na celé náměstí. Byl jsi ožralý."
"A co?" zeptal se Průša podrážděně.
"Když se neožereš, nemůžeš tančit ani zpívat, Průšo. To jen tak, když už mluvíme o té svobodě."
"Běž do prdele," odpověděl Průša logicky, "já tady nemluvím o zpívání a tancování, já mluvím o tom, že nám oni berou svobodu!"
Průša ještě chvíli horoval za právo všech lidí na kouření a pak si opět vzpomněl na cigaretu. Zalomcoval stolem, až se půllitr zakymácel. "Hergot, já si musím zapálit, já si prostě musím zakouřit, já už to nevydržím! Jardo, platím!"
"Hned to bude, Mařenko, přines pajcr, pán bude platit," odvětil hostinský.
"Hned, jen co odpajcruju tady pána!" zavolala Mařenka, která zrovna vytahovala hřebíky z rukou nějakého štamgasta. Skoro všichni v hospodě měli ruce přibité ke stolu.
Brzy se dostalo i na Průšu, Mařenka zručně vypáčila stodvacítky, Průša hodil na stůl stovku, zakřičel: "To je dobrý!" a zpocený a roztřesený vyletěl ven si zapálit.
"Svoboda...," pronesl si pro sebe znovu hostinský a tentokrát to neznělo ani tak ironicky, jako spíš smutně.
Pak šel točit pivo a vybalovat krabice s hřebíky...
