Hynek a Jarmila měli sladkých pět let a scházeli se den co den ve školce. Od první chvíle si rozuměli i v tak vážných věcech, jako je barva kýblíčku na bábovičky nebo způsob likvidace kočičích hovínek v pískovišti.
Cítili vzájemné sympatie, a jak je také necítit například ve chvíli, kdy oba společně plivli na Koudelku, který Jarmilce zahodil lžíci pod stůl a ještě se tomu smál. A právě zde, v jídelně, předložil jednou Hyneček největší důkaz svého upřímného citu.
Toho dne byla k obědu čočka. Na talířích se šedivěla jakási rozplizlá hmota, poloteplá...ba dokonce polostudená, oschlá na povrchu, nechutná v nitru, nedalo se to jíst, a tak děti jedly. Ovšem Jarmilka odmítala požít byť jen jednu čočku, míchala směs doprava a následně opačně, rýpala hluboké strže a tvořila převisy, to vše jen za použití lžíce. Její počínání neušlo pozornosti paní učitelky, která dohlížela na stravovací návyky malých svěřenců. Přísně se postavila nad Jarmilku a informovala ji, že tam bude sedět tak dlouho, dokud oběd nedojí. Něco strašného. I Hyneček, který statečně konzumoval vedle Jarmilky, se pobouřeně podíval za sebe nahoru, aby vyjádřil nesouhlas. Ani jemu čočka nechutnala, cítil odpor ke každému soustu, byl však silná osobnost a tak jedl bouřícímu se žaludku navzdory.
Jarmilka se nešťastně podívala na Hynečka, svého přítele, natahovala k pláči, neboť věřila, že bude u svého plného talíře sedět do konce života. Tolik věřila hrozbě paní učitelky. Hyneček opětoval pohled se stejnou náloží nešťastnosti, spolkl další kus břečky, žaludek zatroubil k útoku a Hyneček vzápětí vrhl jeho obsah Jarmilce do talíře. Řešení geniální ve své jednoduchosti a účinnosti. Paní učitelka zbledla, zakryla si ústa dlaní a odvrátila se od nechutné scenérie. Jarmilka zvolila barvu obličeje zelenou a s výmluvným: "Blééééééééééé...!" odskočila od stolu. Hyneček strnule seděl a utíral si bradu. Každopádně Jarmilka byla od dalšího nátlaku osvobozena a dobro zvítězilo.
Tak Hyneček dobyl srdce malé Jarmilky, jiní mladí muži hází po mladých dívkách okem, Hyneček hodil šavli. Jistěže jednou povyroste a dojde k poznání, že mnohem jistější cesta k dívčímu srdci vede nikoliv přes blití, nýbrž přes poezii, zcela v duchu klasického rčení: "Místo šavel, Borovský Havel". Avšak pro tuto chvíli dosáhl nehynoucího obdivu ze strany hladové, ale šťastné Jarmilky tím, že se jí v pravý okamžik nezištně vyzvracel do talíře. Jestli toto není opravdová láska, tak už nevím...!
