Takový byl hrobník Josef Hadraba pašák, že když se pustil do kopání, nepřestal, dokud neměl budoucí nebožtík dokonalou chambre separée.
A když měl všechny čtyři stěny jaksepatří kolmo a dno krásně dorovna, tu si Hadraba někdy v té jámě lehl ve vaťáku na záda, ruce založil za hlavu a ztichl. Nad sebou viděl jakoby úzkým komínem modré nebe a bílé mráčky, všude ticho jako v hrobě.
Není divu, že po chvíli na něj vždycky přišly všelijaké myšlenky, koneckonců, co by asi tak přišlo na vás, kdybyste leželi na hřbitově pod zemí, kolem cítili pach hlíny a tlení a věděli jste, že vlevo o kus dál, přibližně na stejné úrovni, leží Pakosta a vpravo zase Málková, jenže zatímco vy se tu válíte čtvrt hodiny, oni tam jsou už čtvrt století.
Jenže omyl! Zatímco vy byste začali rozjímat o pomíjivosti života a podobných kravinách, Hadraba, starý cynik, to nikdy nevydržel a začal se hrozně smát. A pak se vždycky pustil do zpěvu. Měl pro tyhle chvíle svoji písničku:
„Jóóó, já jsem jinej, jóóó, já jsem jinej
nejsem totiž línej
z hrobu svýho vstát a o život se rvát…“
Bylo to něco na způsob blues a Hadraba se tou písničkou nepokrytě vysmíval nebožtíkům, udusaným pod trávou.
A i dneska se z díry ozýval pustý řehot a pak hulákání: „„Jóóó, já jsem jinej…,“ a Hadraba se pomalu drápal po žebříku na svět. Když se vyškrabal na povrch, seděl tam na sousedním hrobě Pakosta a na druhém hrobě Málková. Oba vypadali po těch letech hnusně, avšak působili klidným dojmem.
„Buď zdráv, Josefe…,“ řekl přívětivě Pakosta a usmál se, až to zapraštělo.
Hadraba zalapal po dechu a beze slova se skácel zpět do čerstvého hrobu. Pakosta s Málkovou se přesunuli k otvoru a podívali se dolů. Hadraba byl mrtev.
A Pakosta s Málkovou spokojeně zazpívali: „Jóóó, už nejsi jinej, jóóó, už nejsi jinej…“
