Promluv, Jaromíre! (povídka)

„Musíš! Jaromíre, ty prostě musíš, jiná možnost není! Lidi tě chtějí slyšet, chtějí vědět, co s nimi bude, jak to bude s firmou, Jaromíre, prostě už nemáš na vybranou!“

Tak mluvil náměstek Melichar k řediteli stále naléhavěji. Byla doba nejistoty a strachu o práci, lidé byli stále nervóznější a volali ředitele k promluvě. Ten se k jejich volání stavěl vstřícně, jenže vždy, když už byl stanoven termín jeho řeči, něco mu do toho přišlo, tu naléhavá cesta do Budapešti, tu slibné partnerství v Curychu, tu žena nečekaně rodí, atp. Prostě ze slibovaného proslovu vždy na poslední chvíli sešlo.

Až teď přišel Melichar opět se známým návrhem: „Třicet minut, Jaromíre, nic víc se po tobě nechce, jen půl hodiny, vysvětlíš situaci, uklidníš, dodáš optimismu a uvidíš, jak se tu bude všem hned lépe dýchat… i tobě, Jaromíre, i tobě!“

Ředitel kývl, jako už tolikrát předtím. Zpráva o jeho vystoupení se roznesla, lidé se chystali na velké setkání s nadějí, že se konečně dozví pravý stav věcí. V den projevu se ředitel stával podrážděným, jakoby nad něčím stále přemýšlel, byl roztržitý. Nedlouho před stanovenou hodinou oslovoval neustále Melichara:

„Žádná služební cesta, Bedřichu? Ani nám někdo nevolal, třeba z Chebu? Škoda, ten Cheb by se teď tak hodil. Žena taky nerodí? Nerodí, no jo… ,“ a znělo to zklamaně.

Nebylo zbytí, na vteřinu přesně vstoupil ředitel před dychtivé zraky svých podřízených a byl přivítán potleskem. Ředitel se tvářil sebevědomě, pozdravil lehkým úklonem a posadil se za stůl na provizorním pódiu. Ihned však opět povstal a direktorským hlasem započal svou řeč:

„Vážené dámy, vážení pánové, hned v úvodu vás mohu ujistit, že veškeré obavy o budoucnost našeho podniku jsou naprosto liché, strach není na místě! O tom ostatně podrobněji pohovořím v průběhu programu. Slíbil jsem vám třicet minut, jsem připraven slib splnit. Jen bych chtěl navrhnout, než začneme hovořit o vlastním námětu, abychom společně uctili dvěma minutami ticha mého předchůdce, inženýra Vojnara, který, jak jistě víte, minulý měsíc po dlouhé nemoci zemřel. Inženýr Vojnar dovedl naši firmu tam, kde teď je a myslím, že si od nás tento projev úcty plně zaslouží.

A Jaromír sklonil hlavu a sepjal ruce nad přezkou opasku. Všichni povstali též, nikdo si nedovolil ignorovat odkaz tak významného člověka. Dvě minuty uběhly, ozvalo se šoupání židlí, přítomní usedali.

I ředitel usedl, ale vzápětí zase povstal a řekl: „A teď mi dovolte, abych vyhlásil dvě minuty ticha za inženýra Palánka, který v naší firmě dlouhá léta vedl ekonomický úsek. Inženýr Palánek odvedl velký kus práce, a jak možná víte, loni utrpěl smrtelné zranění při autonehodě. Prosím, povstaňme k uctění jeho památky.“

A Jaromír již měl hlavu skloněnou, jen vysunul oči na čelo, aby se podíval, jestli ostatní následují jeho příklad. Opět povstali, opět zmlkli na dvě minuty. Mrtvý je mrtvý, zvláště když je to mrtvý ekonom se zásluhami. 

Na konci dvou minut, když se všichni vrátili do sedací polohy, jediný Jaromír zůstal stát a promluvil znovu:

„Je zcela na místě, abychom vzpomenuli i drahé ženy inženýra Palánka, která zahynula spolu s ním. Ačkoliv nebyla zaměstnaná v našem podniku, přeci měla nemalý podíl na jeho prosperitě, byla svému muži velkou oporou v jeho pracovním nasazení. Jistě si i ona od nás zaslouží své dvě minuty.“ A celý obřad se znovu opakoval, ač v poněkud méně vstřícné atmosféře. 

Jaromír poté přecházel od mrtvého k mrtvému, když se blížil k číslu patnáct, držel dvě minuty ticha dokonce i za lidi, kteří byli prokazatelně stále ještě naživu, nicméně vyčerpal pomocí zármutku celou dobu, vyhrazenou pro přednášku, celou ji dvouminutově promlčel spolu s ostatními.

Podíval se na hodinky a trochu překvapeně a maličko jakoby zklamaně vykřikl: 

„A tak vidím, že půlhodina je za námi, děkuji vám za účast a těším se na další dobrou spolupráci!“

Lidé začínali reptat, teprve teď jim došlo, že byli oklamáni laciným trikem, někdo vykřikl: 

„Tak proč se to nedrželo za všech patnáct najednou?“ ale na protesty bylo pozdě.

Ředitel na odchodu už jen vykřikl: „Přátelé, jak jsem řekl v úvodu…,“ sepjal obě dlaně do jedné pěsti, zdvihl ji nad hlavu a potřásl jí ve vítězném, nadějném gestu. Měl splněno.