Jeden příběh (povídka)

Takhle to nemělo dopadnout! Jindřich chodíval ráno, když měl volno, běhat. A v parku potkával Jitku, která také chodívala běhat. Vždycky, když se míjeli, podívali se letmo jeden na druhého s porozuměním. Hlavou jim oběma prolétlo: „Taky běháš…“

Pak se stalo, že Jindřich si dal krátkou pauzu zrovna ve chvíli, kdy si Jitka také dala krátkou pauzu. A seznámili se. Potom běhali spolu. Po dvou stech kilometrech si začali tykat. Po třech stech kilometrech řekla Jitka najednou: „Ty, tak dneska bys mohl zajít na kafe, nechce se ti?“

Sice chtělo, ale Jindřich se přeci zeptal: „A nemáš doma holku? Máš přeci holku, nemáš?“

„Terezka má dneska do dvanácti, tak půjdeš?“ Šel.

„Jestli chceš, tak si skoč pod sprchu!“ zavolala Jitka z kuchyně a dodala: „Nejde tam zamknout!“

Jindřich tedy řekl, že se před kafem půjde osprchovat. A opravdu nešlo zamknout. Když vylezl mokrý z vaničky, postavil se před velké zrcadlo, a kdo ví proč, začal pózovat po vzoru velkých svalovců. Asi to mají chlapi, kteří vylezou ze sprchy v bytě cizí ženské, se kterou chodí ráno běhat, vrozené.

Pak zašramotil v zámku klíč a přišla Terezka. „Mamí, nám dneska odpadly poslední dvě hodiny a já ani nešla na oběd!“ Mamí v kuchyni neslyšela. Terezka si šla umýt ruce do koupelny, neboť tak byla naučená. Když otevřela, stanul proti ní Jindřich bez jakýchkoliv doplňků. Nepříjemná situace. Jindřich nebyl příliš motorný, pokud jde o kontakt s dětmi. Udělal první věc, o které si myslel, že se v takové situaci má udělat. Pokusil se být legrační.

Roztáhl ruce, udělal několik houpavých poskoků k Terezce a legračně zahuhlal: „Brum brum, já jsem medvěd a celou tě spapám!“ A udělal znovu několik poskoků, až se celý rozbimbal.

Terezka viděla něco takového poprvé v životě a začala křičet hrůzou. Jindřich upadl do rozpaků, Terezka upadla do kómatu, Jitka přiběhla z kuchyně a upadla na dlaždičkách. Kafe už si nevypili.

Ano, milý Watsone, je to už patnáct nebo o něco více let, Terezka vyrostla, je dospělá, ale dodnes má panickou hrůzu z medvědů…