Bratr měl pravdu (povídka)

Jednu chvíli jsem zoufale zakřičel: „To už mi nezbyl opravdu nikdo?“ Ale hned nato jsem si uvědomil, že tím zvoláním křivdím svému staršímu bratrovi, mému rádci, mé opoře, věrnému sourozenci, jedinému z rodiny, který je kromě mne ještě naživu.

Ano, ostatní jsou mrtví. Některé jsem viděl na vlastní oči odcházet ze světa, nejsem věřící, ale pravdivě musím přiznat, že se před smrtí vždy vznesli vzhůru ke slunci a zmizeli v nepřístupném vesmíru. Pokaždé jsem se rozplakal, ale mé slzy neviditelně splynuly s okolím, neboť tak je nám to od pradávna určeno.

„Život je založen na vzdorování a podléhání pokušení,“ říkává můj moudrý bratr. Toto poučení je podle něj velmi jednoduché k pochopení, jediné, co jej dělá ve skutečném životě tak složitým, je naše vlastní slabost. 

Proto mi neustále opakuje: „Vždy, když narazíš na něco svůdného, pamatuj, že je v tom jistě nějaký háček!“

A teď, právě teď zní mi v hlavě jeho slova, ba přímo křičí naléhavostí. Jsem na dosah pokušení, svodu nesmírné síly, láká mé smysly, nejsem zkažený, to ne, přesto se ve mně vzmáhá všechna hříšnost a nutí mne ochutnat zakázané ovoce. Bratr zde není, můj ochránce, můj moudrý vychovatel, který jediný přežil právě díky své rozvážnosti a sebezapření. Já však nejsem jako on, nemám tolik síly a pokušení je pro mne příliš silné. Ztrácím poslední zbytky opatrnosti a vrhám se kupředu za tím neodolatelným požitkem, který mne vyzývá k rozkoši.

Pozdě, je pozdě, bratr měl svou velkou pravdu: „Vždy, když tě něco vábí, jistě je v tom nějaký háček.“

Cítím prudké škubnutí a bolest, nezměrná síla mne táhne vzhůru ke slunci, tak, jako mé drahé přede mnou. Šupiny se mi zježí hrůzou, žábry se polekaně stahují, opouštím svůj svět a visím v cizím, nepřátelském vesmíru, kde žijí „ti, kteří dupou na břehu“.

Sbohem, rodný rybníku, to těsto vonělo po ráji, ale byl v něm háček…