Bratr Otec Rodrigéz (povídka)

Když ještě Země nebyla, ba ani světlo, ani hvězdy, ani oblaka nebyly, stvořil Bůh třináctého cherubína a dal mu jméno Hafet Mešulam Chenadad. Povinností cheruba bylo zvěstovat silná poselství; tak silná, že sám Všemohoucí je nemohl vyslovit, aby nepřestal být svatým. Málokteré poselství, jež Bůh kdy předal lidstvu, bylo tak silné, aby je musel delegovat na Hafeta Mešulama, a tak byl cherub většinu času bez práce. Ale dost již o životě v nebi, zpět na Zemi o mnoho staletí později.

Zde žil muž jménem Rodrigéz, který, stejně jako mnoho jiných, uvěřil. "Ten pocit v srdci, ten pocit, to je ta jistota, že Bůh je!" říkával, když se ho ptali, kde má důkaz existence Boha. A na základě onoho pocitu stal se z Rodrigéze nelítostný bližní bližního svého. Všichni pro něho byli bratři a sestry... v Rodrigézově pojetí mladší sourozenci. Přečetl mnoho knih a tím nabyl jistoty, že když ví, co řekl svatý Ignác a co neřekl svatý František, má mandát zastupovat Boha na Zemi.

Šťastně interpetoval Boží vůli a udílel rozhřešení, velmi rád napravoval a mírně káral. Dokonce si k tomuto účelu vymyslel jistý fígl, samozvaně si udělil titul bratr Otec Rodrigéz a potom už jen číhal. Kdykoliv jej farník oslovil "Bratře Rodrigézi", mírně a s pochopením se pousmál a farníka opravil: "Bratře Otče Rodrigézi, milý synu, jsem přeci nejen tvůj bratr, ale i tvůj pastýř, čili Otec, není-liž pravda?" Případně byl osloven "Otče Rodrigézi...," a to pak skromně a shovívavě dotyčného napravil: "Nejen otec, ale především tvůj bratr. Nejsme snad všichni bratři a sestry před tváří Všemohoucího? Není-liž pravda?" Občas se přihodila nemilá třetí varianta, kdy byl osloven zcela správně, čili "Bratře Otče Rodrigézi," a tehdy byl pastýř notně nasraný, že nemůže kárat.

Důkazem Rodrigézovy náboženské a morální sebedůvěry buď humorná příhoda, kdy se bratr a zároveň otec ocitl v rozlíceném davu, chystajícím se ukamenovat cizoložnou ženu. Naštěstí se našel jedinec, který nepostrádal mozek a ten pravil: "Kdo z vás je bez viny, hoď po ní kamenem." Nebylo důležité, že věta nebyla původní, důležité bylo, že dav ztichl a postupně se začal rozcházet. Na bratra otce však měla věta účinek přesně opačný. Využil toho, že opodál se opravuje chodník a jako jediný spravedlivý ve městě začal po ženě upřímně metat zámkovou dlažbu.

Díky již zmíněnému pocitu v srdci a množství přečtených knih, vyvinul se v Rodrigézovi pozoruhodný syndrom. V každém kromě sebe spatřoval velkého hříšníka. Nezáleželo na tom, zda dotyčného kdy předtím spatřil, byl prostě hříšník jaksi defaultně. Přišel-li mladý tatínek s prosbou o křest prvorozeného synka, zadíval se Rodrigéz do jeho očí a pravil: "Jsi hříšný a máš málo víry, synu, ještě že jsme s Bohem tak milosrdní." A stará žena, která přišla darovat poslední peníz ve prospěch církve svaté, dočkala se ocenění: "Vzdáváš se peněz, ale tvůj hřích zůstává, dcero, jsi hříšná a nedokonalá, ani víru nemáš pevnou. Snad se nad tebou Bůh smiluje a snad i já." A právě tato vychýlenost bratra otce Rodrigéze způsobila jeho pád.

Tenkrát poklekl ke své proslavené krátké, dvouhodinové modlitbě, když předtím pojedl kůrku tvrdého chleba a zapil ji šálkem vody. Když povstal, spatřil před sebou dobře rostlého muže, jenž na něho upřeně hleděl. Rodrigéz vyčkával. Byl zvyklý, že ovce jsou před ním na rozpacích a vždy jim chvíli trvá, než se dají do řeči. Muž otevřel ústa: "Když tě požádám, Rodrigézi, zavoláš mi Boha?" Rodrigéz se zatetelil blahem. Taková příležitost! Ale nejprve nutné pokárání.

"Jsi hříšný, synu, velmi hříšný. Proč mne potřebuješ? Nemáš sám dost víry? Ale ano, nemáš, nemáš...," řekl smutně, podíval se neznámému do očí a zeptal se: "A jak se vlastně jmenuješ, kdo jsi? Nikdy jsem tě tu neviděl. Nestojí ti Všemohoucí, kterému tak věrně sloužím, za cestu do kostela?"

"Jsem Ježíš," řekl muž prostě a Rodrigéz náhle věděl, že je to jednak pravda a jednak velký malér.

A právě tehdy Bůh vyzval Hafet Mešulam Chenadada, aby se zhostil své úlohy. Nebe se zatmělo, země se otřásla a z ohně a dýmu zahřměl hlas třináctého cherubína: "Tos posral, Rodrigézi!"

Výrok ten zanesen do církevních spisů a mnohokráte od té doby citován světci. Protože však, stejně jako Bůh, nechtěli svatí muži ztratit svou svatost, neopomněli nikdy uvést ono prohlášení slovy: "Tak pravil třináctý cherubín..."