O muži, který četl o mrtvém chlapečkovi

Držel v rukou noviny a díval se na tu fotografii. Cítil obrovský smutek. Také vinu. Již u předposledního odstavce mu došlo, čeho se celý život dopouštěl, jak sobecky žil. A teď?

Neustále si v duchu opakoval: "To mrtvé dítě, ten ubohý chlapec..."

Probíral se vlastním životem. Ráno v šest do práce,  v půl třetí domů, od pondělí do pátku. Odpusť mi, chlapečku, jestli mne vidíš tam ze shora, odpusť. I já mohu za tvou smrt. Tak se to tady píše. A každý pátek večer na chatu k Sázavě, odpusť mi, prosím, chlapečku. Taky do samoobsluhy chodím kupovat salám a housky... já už ten pocit viny nevydržím!

A muž se rozhlédl kolem. Něco hledal. Nenacházel. Zakřičel skrze tenké dveře: "Miluno, koupila jsi hajzlpapír? Nekoupila, že jo! Jako vždycky!"

A muž utrhl stránku s hlubokým a tragickým příběhem a vytřel si s ní prdel...