O mně

Hodinu co hodinu dostávám šanci říct lidem přímo do obličeje, co si o nich myslím. Jinak žiji ve tmě, v tichu, nehýbu se, nemyslím na nic, jen střádám hněv, bolest, znechucení a názory.

A potom se otevře brána, jediná cesta mezi lidi, mou celu zalije oslnivé světlo, vrhnu se ven a žaluji na všechnu špatnost světa. Brána se potom zavře a já utichnu ve tmě a osamění. Až se příště znovu otevře, budu toho mít na srdci ještě víc a všechno to znovu vykřičím do těch lhostejných tváří. A tak to jde stále dokola.

Často vidím nepěkné obrazy. Má cela se otevře a já spatřím muže a ženu, stojí blízko u sebe a křičí. Muž napřáhne ruku a udeří ženu do obličeje. Polekaně uskočím zpět do bezpečí, ale hned zase vyběhnu, nedá mi to. Žena sedí zhroucená na židli, obličej zabořený v dlaních, mezi prsty kape krev. Muž chodí rozčileně kolem stolu. Žena tiše pláče. Jak říkám, nepěkné obrazy vídávám. Je to spíše úleva, když se za mnou vrata opět zavřou a já nevidím a neslyším zlo, které se odehrává tam venku. Potom si tolik přeji, aby příště, až se opět brána rozletí a mne zalije světlo, bylo vše jiné, aby tam venku bylo alespoň trochu útěchy, něčeho dobrého. Mám strach, co zde za hodinu spatřím.

Jsem malá kukačka, sídlím ve starých hodinách, na svět se dívám v odměřených intervalech a skládám si obraz světa, ve kterém lidé žijí, ve kterém musí žít. Jsem jen kukačka v hodinách, nikdo mne neposlouchá, když žaluji a křičím o nespravedlnosti a nelásce. Ukryji se, brána se zavře a kolem mne se rozhostí tma. A já si znovu střádám ještě více bolesti a hněvu.  
 
Ale dost už mých soukromých zpovědí, je za minutu dvanáct, za okamžik se mi rozední a já toho mám tolik na srdci...