OK, bolí to...

Nedávno se zde jedna paní tak rozkřikla na pár uplakaných kolegyň, že mám ještě teď zalehlé pravé ucho.

 Šlo vlastně o jednoduchou věc, několik žen se zde potřebovalo vypovídat z nějakého svého trápení. Pak přišla zmíněná paní a ztloukla je sukovicí. Obrazně tedy. Zkráceně řečeno, vysvětlila jim s velkým povykem, že ona sama má velké trápení a co jako! S milenci se nesere, sílu nachází hlavně v sobě. Pak tam vrazila jedno "OK", to hodně používají právě bourači, kteří se s ničím neserou, přidala pár mouder, přibalila nějaké doporučení a byl konec.

Válečný pokřik té paní mi připomněl jiné, jí podobné lidi, které jsem v životě potkal. Takové typy, co všechno měří sami sebou, i city. Svoje životní know-how ti připlácnou na ksicht jako mokrý hadr, i když zrovna potřebuješ něco jiného. Miluju, když se takový bourač, ze kterého moudrost tryská všemi tělesnými otvory, přiřítí k plačícímu, řachne ho chlapsky do zad a zahuláká: "Máš bolest, OK, já vím. Ale teď už drž hubu!" I když... možná to zafunguje. Možná ten dotyčný opravdu už bude držet hubu, i když ne tak, jak si bourač představoval.

Pavel napsal v dopise Římanům: "Radujte se s radujícími, plačte s plačícími..." Nehulákal na plačící: "OK, a už dost!"

Toho bych chtěl mít někde blízko, až mi někdy bude hodně blbě. Tu paní ne...  :)