Vykradl jsem banku

Ona celá ta moje šikmá plocha má počátek v nutnosti sehnat si vlastní byt v Praze. Nechybělo mi nadšení.

Měl jsem vyhlédnutou docela šikovnou garsonku pod úrovní chodníku, měla tři a půl metru čtverečních i se sociálním zázemím a kolárnou a stála jen dvanáct a půl milionu! Ihned jsem se přihlásil jako zájemce. Jen mi chybělo asi dvanáct a půl milionu a právě proto jsem se rozhodl vykrást banku.

Nebylo snadné dostat se dovnitř po zavíračce, ale po dlouhém rekognoskování jsem zjistil, že ředitel, který odchází jako poslední, nechává klíč od hlavního vchodu pod rohožkou, ležící právě před tím hlavním vchodem. Odemkl jsem si a vstoupil do recepce, kde na mne udiveně hleděl šéf ochranky. Měl jsem však dokonale připravený scénář pro každou situaci. Řekl jsem, že jsem si zapomněl v osobním sejfu brýle, když jsem počítal peníze. A bohužel jsem zapomněl i číslo sejfu, takže bych pro jistotu potřeboval klíče od všech sejfů v podzemním depozitáři. S předstíranou ledabylostí jsem řekl, že budu odemykat sejfy tak dlouho, dokud nenarazím na brýle.

Tady se ukázalo, že banka si neplatí ochranku pro nic za nic. Šerif mi sice slíbil klíče vydat, ale musím se mu prokázat nějakým průkazem, aby mne mohl zapsat do knihy. Až k dokonalosti dovedená bezpečnostní opatření! Zeptal jsem se, jestli by nestačil čtenářský průkaz a nebo legitimace Spolku přátel německého ovčáka. Předložil jsem mu obojí, ať si vybere. Naštěstí si nevšiml, že každý průkaz je na jiné jméno, jeden dokonce patřil nějaké ženě. Nosím podobné věci stále při sobě. Vybral si průkazku z knihovny a opsal si číslo. Potom mi vydal asi čtyřicet klíčů s poznámkou, že maximálně ten čtyřicátý sejf bude určitě můj. Poděkoval jsem a odebral se do podzemí.

Do batohu se mi vešlo slušných pár svazků bankovek, stěží jsem ho unesl. Nahoře ovšem nastal pro mne velmi ožehavý moment. Šéf ochranky si totiž všiml naditého batohu. Vysvětlil jsem mu, že jsem vegetarián a nesu si čočku, která mi naklíčila, zatímco jsem hledal svůj sejf. Co se pohodlně vejde do kapsy, vysvětloval jsem mu, na to vám sotva stačí krosna, když vyrazí klíčky. Přikývl a vyplnil v knize čas odchodu. Zamkl jsem za sebou a vrátil klíč zpět pod rohožku. Loupež se zdařila.
 
Bohužel když jsem druhý den chtěl koupit svůj vysněný byt dva krát jeden a tři čtvrtě metru, majitel mi oznámil, že zvyšuje cenu na čtyřicet milionů... to víte, byty v Praze jdou nahoru...

Na další banku jsem už neměl ani pomyšlení, celá věc mne rozhodila natolik, že jsem veškeré uloupené peníze vrátil. Vedení banky mi vyjádřilo uznání a v přátelském rozhovoru mi ředitel prozradil, že po mé loupeži se rozhodli najmout více ostrahy a hlavně... a ředitel se ke mně důvěrně naklonil... hlavně prý se rozhodli nechávat před hlavním vchodem rohožky dvě a... ředitel mi nadšeně pošeptal do ucha... a nikdo kromě něj nebude vědět, pod kterou z nich schová při odchodu klíč.