O věcech minulých (povídka)

Mně bylo jasný, že to nebude bez následků, až Průšovi řeknu tu věc s Tomíkem, ale přeci jen jsem nebyl připravený na něco takového. To se ale musí vyprávět skoro od začátku.

Tedy alespoň od té vteřiny, kdy v zámku zarachotil klíč a matka poprvé přivedla svého nového chlapa. Průša byl tehdá malý kluk a neměl ponětí, kam se to už napořád bude ubírat.

On tedy ten nový chlap nepřišel sám, přivedl taky nového syna, Tomíka, a tak se z Průši stal přicmrndávač v závěsu za opravdovou dvojkou otec-syn. Když žijete hned vedle přes plot, hodně toho pochytáte, stačí párkrát slyšet: "Sereš mě, to ti řeknu!" a hned na to "Tomi, nechceš něco?" a člověku dojde, kdo koho sere, kdo ne, a jak to asi mají doma. Však taky matka měla co dělat, aby toho svého kluka vnutila aspoň čas od času do středu pozornosti, jen už neměla dost sil, aby ho tam udržela víc jak pár vteřin. Chlap byl pozorný a nestrpěl, aby Tomíkovi někdo zabíral místo. To pak byl zlej, hodně zlej. Průša postupně ztrácel lano v rukou a pod nohama se mu to v jednom kuse houpalo. Tehdá tomu nerozuměl, pak to pro něj bylo pod jednou střechou k nevydržení a jak potom už mohl, tak zmizel do světa. Ale to všechno si odnesl sebou.
 
A potom se vrátil, aby to ze sebe vytřásl nebo vyždímal, co já vím, jak se tomu říká. Fakt se změnil, neviděli jsme se spoustu let, ale přišel hned za mnou. Sedli jsme si naproti sobě a já ho pozoroval. Musel hodně dřít, měl takovou tu fortelnou figuru, ani ne moc tlustej, spíš chlap skála, když položil ruku na půllitr, byla to tvrdá pěst. A ten výraz, tam bylo jasný, že se přijel revanšovat za to dědictví od rodinného krbu. Nebylo mi z toho zrovna volno.

"Tak jo, nějak si to vyříkáme, s oběma," řekl Průša jen tak mimochodem a díval se někam do rohu. Já to cítil, že to je pro něj zlom, že je to potřeba, i když nebylo možný dost dobře odhadnout, jak to dopadne. Ten "chlap od jeho matky" byl dost nervní. Jenže Průša to musel udělat, aby ze sebe setřásl to dědictví. Jak se jmenoval jeden díl majora Zemana? Proklaté dědictví... přesně Průšův případ. Kolik roků na to čekal než najednou věděl, že teď je ta pravá chvíle, že teď má dost síly a že to chce. Tak přijel, zdaleka. A šel si za svým. Jak tohle dopadne... jak to dopadne, až mu to řeknu...

"No ale Průšo, Tomík se před půl rokem oběsil," řekl jsem pokud možno nezúčastněně.

"Cože se?" zvedl Průša hlavu a já viděl, že to nebude dobrý.

"Oběsil se, nikdo neví proč, cizí zavinění vyloučeno," marná snaha nasadit úřední tón. A bylo ticho. Tedy jen na dvě, tři vteřiny.

Pak Průša vydal strašlivý zvuk, jako když matce berou dítě od prsu, i on byl přisátý na svou šanci, kvůli které po letech přijel. A teď je konec, už to tomu chlapovi nespočítá, nepřehodí na něj ty svoje spáleniny, které od něj nasbíral, tak si to představoval. Průša bil těma ohromnýma pěstma do stolu, až sklenice nadskakovaly, pak do něj udeřil čelem a znovu a znovu a celou dobu řval a řval. Protože mu bylo souzeno, aby si to dědictví nesl dál, nic jiného mu nezbývalo, jemu ne. Jak teď mohl jít za starým chlapem se vším, co měl v sobě polámaného a vrazit mu to do obličeje: "Na, tohle je tvoje, tak ti to po letech vracím!" Ne, to nejde u někoho, komu se oběsil syn, to nejde, leda by byl Průša zrůda, ale on nebyl, zrůda by netloukla čelem do stolu...

Později toho dne Průša odjel.