O jedněch a druhých

Opravdově a ze srdce mám rád lidi, kteří mají takzvaně otevřenou mysl a dovedou na předmět momentálního zájmu aplikovat potřebné souvislosti. Čím moudřejší člověk, tím širší záběr souvislostí.

Ať už v reálném setkání naživo nebo v psané podobě, při výměně názorů mezi diskutujícími.S potěšením vnímám, že diskutérská obec sestává z mnoha lidí otevřené mysli, kteří souvislosti nejen vnímají, ale jsou ochotni je brát v potaz ve svých názorech.

A pak najednou čtu větu: "Srovnejte si mojí karmu s vaší, o něčem to vypovídá..." a dále cosi ve smyslu: "Píšu dobře, protože mi vydali dvě knížky..." Zakroutím hlavou nad lidskou blbostí, jenže pak mi v hlavě naskočí jiná věta od stejného člověka, jen pronesená o něco dříve: "Kašlu na karmu, píšu padni komu padni..."

Položím tyto názory vedle sebe a dostanu obraz člověka, kterým nestojí za to být. Omezeného, jenž si podle číslíček buduje svůj obraz, na který se se slinou v koutku dívá. Kašle na karmu,  srovnává svou karmu, sem tam, tam sem. "Vydali mi dvě knížky..." kolikrát jsem to od dotyčného už četl... Nahlédl jsem pro objektivitu do jedné té knížečky. Pitomá slátanina, sloužící k poslední záchraně někde na horské chatě, když venku už týden zuří bouře, ale pro autora vrchol, hodný nekonečného připomínání... vydali mi dvě knížky, to znamená, že mé psaní je dobré. Asi jako Troškovo Slunce i seno i ty jahody, blbé, ale oblíbené.

Omezenci mne nějakým perverzním způsobem baví, rád sleduji jejich nimrání v kravinci, kde hledají svůj vlastní obraz a strkají ho ostatním pod nos. Směji se, když čtu to neustálé: "Já koronavirus prodělal, tak vím..." nebo "Až budete vědět o vojně tolik, co já, tak si můžeme povídat..." či snad "Když budu chtít, tak vás psychologicky tak rozeberu, že vás nikdo nedá dohromady..." nádhera, úplné muzeum blbosti.

Házím toto své vidění omezenosti mezi lidi, ať si to přeberou, kdo ví, co z toho vzejde nebo nevzejde. A o zábavu se mi tenhle člověk bude starat jistě ještě roky...