Opožděné štěstí

Přišel pozdě, ale přece. Spoustu let jsem potkával vrstevníky, kteří dávno odrodili, stejně jako jsem potkával lidi mnohem mladší než já, kteří měli potomky, mnohem starší než já.

Teprve když mi reálně naskočila ve věku pětka, dostal jsem dost rozumu, aby mi Vesmír svěřil někoho živého. Takže se mi koncem ledna tohoto roku narodil syn a hned v úvodu se srazil se svým jménem, které bude nosit po celý život. Tedy si zvyká na Ondřeje, Ondráše, Onďu..

Nevím, co znamená narození dítěte pro dvaceti a něco leté. Pro mne je to každým dnem rostoucí štěstí. Když vás ten prcek začne rozeznávat a dávat najevo, že jste jeho...

Nemám v úmyslu si něco představovat, jestli bude geniální po mně, proč ne, jeho volba, jestli se vrhne na dráhu popeláře, budu ho podporovat, hlavně ať to dělá dobře. Vlastně o to jde, ať člověk dělá cokoliv, má to dělat dobře. Věřím a přeju si, aby se nestal žvanilem s prázdnou hlavou, který rozdává rozumy vnitrostátně i do zahraničí, snad ho to nepotrefí.

Ať něco umí a ať to dělá rád. Trošičku se ztotožňuju s tím, co údajně vštěpoval Jiřímu Sovákovi jeho otec: "Jiříku, nauč se něco, abys to uměl dobře dělat, pak tě budou lidi vždycky potřebovat."

No a doma ho máme moc rádi...  :)